David Unger se v článku Manifestace obcí za Moravu bude letos opět silnější nepřímo dotkl i dalšího tématu, které stojí za pozornost. Smysluplnosti krajů.

Teritoria států jsou určována přírodou. Mezemi jsou rozvodnice na hřebenech hor nebo na významném toku v rovině. Ale platí to nejen pro teritoria států, také pro obvody správních jednotek — spolkových zemí, hrabství, krajů, vojvodství či žup atd.

Člověk je prostě nucen reagovat na determinanty přírody a při svém usídlování nemohl jinak než přihlížet k terénním podmínkám. Byla to vždy otázka jak obstát, přežít a později pak také při jaké kvalitě života. Rozhodující přitom odedávna byl přístup k vodě, úrodnost půdy a agrese klimatu, surovinové zdroje, možnosti a nákladnost stavby cest a jejich průchodnost.

Je nabíledni, že v hornatém terénu je váha podmínění daných přírodou na strukturu sídel větší než v rovině. Tak se po staletí utvářela struktura osídlení a osnova cest.

I v moderní době to platí — zůstává relativní sjízdnost cest, efektivita výroby spojená s logistickými podmínkami, nabídka vzdělání, dostupnost zdravotní péče, nároky na otop a údržbu budov.

V České republice je předurčenost osídlení dána výraznou modelací krajiny, jejím odvodňováním a značnými klimatickými rozdíly.

Porovnáme-li hustotu osídlení, strukturu vazeb a hierarchii sídel, zjistíme velmi silnou korelaci mezi osídlením v 11. století a osídlením v současnosti. Již tehdy byly nejvíce osídleny Polabí, Poohří, tři úvaly na Moravě a lokalita blízká Polabí — areál Prahy. Mohli bychom poukázat dokonce na vývoj mnohem starší, pro ilustraci stačí zůstat jen u tohoto výseku.

Nejméně byly naopak osídleny pohraniční hory a především plošně velký areál mezi Čechami a Moravou — Českomoravská vrchovina. Bylo to proto, že prve vyjmenované části krajiny poskytovaly nejlepší šanci zajistit kvalitní život, a v úsvitu civilizace byly dokonce limitující podmínkou k přežití.

Neosídlené oblasti byly pusté právě proto, že byly nehostinné a v raných dobách prakticky vylučovaly úspěšné přebývání. Nenechme se ale mýlit že moderní doba přinesla v tomto ohledu naprostý obrat. Ano, horské oblasti již osídleny jsou, ale stále příliš řídce. Život tam ani zdaleka není snadný.

Ze spontánně vzniklé struktury sídel, cest a mezilidských interakcí jen v přímé reakci na možnosti dané přírodou zasáhl (krátkodobě) hospodářský vývoj a nebývalý růst některých sídel spojený s výskytem cenných hornin a jejich dobýváním. Výnosy těžby následoval enormní ale časově omezený růst sídel v těchto lokalitách. To jsou případy Kutné Hory, Jihlavy a Ostravy.

Dobově limitovaný rozvoj specifické výroby stál kdysi též za vybočujícím rozvojem Liberce a Zlína. Další vývoj ukázal, že tento proces byl v původní intenzitě dočasný a neobsahoval další univerzální nadání míst. Na přikladu Prahy, Brna, Hradce Králové, Plzně, Ústí nad Labem, Opavy, Břeclavi, Uherského Hradiště se naopak obnažují všeobecné a prapůvodní potence těchto míst.

Ovšem i bezpočet sídel nižšího hierarchického postavení si zachovalo ve vztahu ke své spádové oblasti relativně významné postavení po dlouhá staletí až do současnosti. Je to případ Jičína, Písku, Přerova, Třebíče, Mělníka nebo Hranic a dalších.

Osídlená území, nebo oblasti mají svá přirozená centra, která jsou právě tam, kde je to pro daný kraj nejvýhodnější. V nich vznikla sídla, která se postupem doby zhostila role center, plnící určité správní úkoly. Často jsou také ohnisky interakcí jiného stále méně formálního druhu v oblasti kultury, školství a spontánního společenského styku.

Tyto vztahy sice podléhají nějaké proměně, je však potřeba reflektovat, že jejich principiální základ byl dán již dávno, a je do značné míry fatální, v hlavních rysech se reprodukující, protože se stále silnou naléhavostí přírodně determinovaný.

Ve stručně naznačených souvislostech tedy vystupuje určení krajských obvodů (vyšších územněsprávních celků), tak jak se uskutečnilo v 90. letech 20. století jako krajně voluntaristické, schválné a v několika případech dokonce citelně neprospívající občanům, kterých se týká. Na každou věc si lze sice zvyknout, a pak již nebývá pociťována s naléhavou úkorností, to ale neznamená, že je správná.

Kraje byly v 90. letech vytyčeny uměle, od zeleného stolu a to nejen pro malou znalost politické a funkční geografie (s nepatrnou empatií k živým interakcím), ale lze mít i podezření že — v části případů - ze zlé vůle nebo byly dokonce avantýrou malého okruhu osob.

Zlá vůle souvisela s touhou učinit něco, co by „zahasilo“ zemské emancipační touhy sycené především z Moravy. Proti nim se postavily nekorigované aspirace místních mocipánů zajistit svému sídlu, ve kterém právě zastávali vedoucí postavení, dosud nebývalou úlohu ve správní struktuře — neodpovídající jejich přirozenému poslání.

Ponechme stranou kraje Hradecký, Jihočeský, Olomoucký a Severomoravský, které lze — pokud jde o centra - spíše považovat za přirozené a na svém místě.

Velmi problematický byl vznik krajů Vysočina, Karlovarského a dílem i Zlínského a Pardubického. Proto stojí za to se jim v návaznosti věnovat s větším pozorností a s odborným vhledem. Ostatně kraj Vysočina a jeho nepřirozené rozložení (pomineme-li už samu jeho existenci) byl před lety konfrontován se spontánním odporem, kdy si desítky obcí, ležící extrémně mimo spádovost Jihlavy, vynutily odchod z něj.

David Unger nepřímo otevřel vážné téma, které bylo po léta tabuizováno, má co do činění s komfortem veřejné správy a subjektivní identifikací občanů.

Nemohu říci, že přirozené je vždy kladné a umělé vždy záporné. Je záhodno pozorovat spokojenost občanů s veřejnou správou a smysluplnost jejího ustrojení a přitom sledovat, zda to nemá co do činění s přirozenou genezí a podstatou soustavy sídel a cest.