Není snad týdne, aby se o korupčních skandálech, podezřeních a současně i o předsevzetích o rozhodném boji s ní nemluvilo v českých mainstreamových médiích. Političtí konkurenti se s oblibou vzájemně obviňují z korupčního jednání. A občanská veřejnost si stále více uvědomuje, že nejde jenom o pouhý drobný kaz na světlé fasádě české otevřené demokratické společnosti a českého právního státu, ale o cosi podstatnějšího. Stát stejně jako územní samosprávy hospodaří se schodkem, ačkoliv prostřednictvím korupce unikají stamiliony a miliardy z veřejných rozpočtů, se kterými se zachází tak, jako by byly bezedné. Zkusme se proto zamyslet nad tím, co se ve společnosti děje a jakou roli hraje korupce v soudobé české realitě?

Tento text je pokusem o typologii vzniku korupce a jejích jednotlivých případů v reálném životě české společnosti. Jeho autoři chtějí především upozornit na její závažnost a naléhavou potřebu ji řešit. Korupce je totiž tím, co spolehlivě rozkládá demokratické základy naší společnosti a především je schopna zcela zvrátit i výsledky demokratických mechanismů.

Proto naléhavě pozoruje na nutnost ji řešit. Korupce již není nějaký okrajový problém — dotýká se dnes již života každého z nás — ať si to uvědomujeme či nikoli. Řešme ji dokud je čas — jinak nás pohltí a nevyhnutelně povede k velkým sociálním problémům…

Prvá úroveň korupce - drobný individuální případ

Korupce je určitě v nejjednodušším vydání např. podplacení úředního činitele, aby pro nás něco zařídil, opatřil nebo aby v našem zájmu nekonal. Jsou tu tedy dva - jeden je třeba řidič, který spáchal dopravní přestupek, tím druhým je třeba dopravní policista, který to má řešit. Pokud řidič nabídne policistovi třeba tisícovku a ten ji přijme, pustí řidiče bez pokuty (nevydá bloky) a bez sepsání záznamu, máme tu dokonaný případ klasické korupce, tedy podplácení úřední osoby.

Jde o nežádoucí a společensky vysoce škodlivý jev. Všem řidičům nebo i jiným přestupcům by se mělo měřit stejně a když udělají přestupek, měli by být také obdobně postiženi. Korupce tento princip zpochybňuje.

Situace, kdy řidič korumpuje policistu a ten si peníze nechá a upustí od řešení přestupku, je sice společensky škodlivý, ale pro tento typ individuální korupce platí známé banální konstatování, že v různé četnosti se takové případy vždy vyskytovaly, vyskytují a budou vyskytovat. A potom je správné i konstatování, že příslušné společenské struktury s tím i počítají a k tomu jsou zřizovány a běžně fungují kontrolní a represivní mechanismy, jež mají zajistit minimalizaci takových jevů. Běžně by měly stačit efektivně fungující kontrolní mechanismy, tedy kontrola nadřízených, práce inspekčních orgánů, prošetřování došlých oznámení nebo podnětů a dnes mohou pomoci i velmi rozšířené kamerové systémy, jež mohou zachytit jak samotný přestupek, tak i to, co se na ulici potom odehrálo.

Druhá vrstva - organizovaná skupina čili lokální, místní mafie

Vedle této klasické, individuální, "tradiční" formy korupce existuje ještě její pokročilejší, sofistikovanější forma - skupinová korupce. Jde o případy, kdy se sice úplatky inkasují mezi čtyřma očima, ale takto získané prostředky podléhají jistému kolektivnímu přerozdělování. Tak je možné vytvořit „systém“ složený z více korumpovaných úředních osob, kde může každá zvlášť fungovat jako výběrčí. Výsledkem pak je, že úřad organizovaně vychází jakoby náhodou vstříc "dárcům" a v jeho struktuře existuje dobře zakonspirovaná paralelní struktura těch, kdo se na celém tom "obchodu" podílejí a mají z něho tak či onak nějaké výhody.

Je příznačné, že taková organizovaná skupina se pak vyznačuje dělbou práce, zodpovědnosti a kontroly, vlastními neformálními, ale také vynucovanými pravidly, mezi něž už patří i klasická omerta, tedy závazek mlčení. Pokud je někdo přistižen při převzetí podezřelých peněz, čeká se od něj, že se nechá disciplinovaně vyšetřovat a třeba i potrestat.

Toho lze dosáhnout tak, že spříznění kolegové mu včas naznačí, že za jeho mlčení na něj nezapomenou, jakmile se veřejná pozornost odvrátí od odhalení. Pak se vyvine potřebná snaha o zametení případu pod koberec. Obvyklé je tvrzení, že peníze byly půjčkou, nebo to byl nějaký omyl atd. atd. Výmluv je spousta. A vše pak postupně skončí ve ztracenu. Pokusy odhalovat skupinové pozadí jsou zpravidla organizovaně a koordinovaně znevěrohodňovány, umlčovány atd.

Jako poslední stadium zastrašení se pak využije obvinění z pomluvy. Proto tolik oznamovatelů korupce končí jako zpochybňovaná individua, jako vysmívaní, potrestaní viníci — viz případ Michálek nebo případ Kořistka. Nakonec dojde k elegantnímu prohození rolí — obviněným a trestaným se stane oznamovatel korupce!

Třetí úroveň - mafie na politicko-ekonomicko-kriminální úrovni

V nejrozvinutější podobě se pak taková neformální skupina mění na organizovanou skupinu, jež má všechny podstatné rysy mafiánských struktur. Takové organizované skupiny se pak orientují například na utrácení prostředků z veřejných rozpočtů obcí, měst, krajů či státu nebo jiných veřejných zdrojů nerozpočtových.

Je známo, že politika bez peněz není příliš nadějná. Naopak: strana, jež má dost peněz, si může koupit nejen veřejnou informovanost a reklamu, může si koupit i specialisty na profesionální psychologické zpracování voličů. Má tedy šanci se obratně prosmýknout k moci pomocí líbivých lží, nepravdivých obvinění protivníků, zamlčování podstatného, živením nejrůznějších iluzí. Ale k tomu je zapotřebí hromada peněz.

Získal peníze nebývá tak složité, podaří-li se domluvit s příjemci veřejných peněz v rámci veřejných zakázek. Není problém dohodnout s nimi pravidla výběrových řízení a zajistit, aby vyhrál ten pravý - a vše může vypadat naprosto věrohodně.

Pak následuje další krok - ten pravý uchazeč o veřejnou zakázku se musí domluvit se svými smluvními protějšky, zpravidla s představiteli reálně vládnoucí politické skupiny ve vedení obce, města, kraje či ministerstva, že se zakázka nadhodnotí. Jde přece o veřejné prostředky…

Je přece známo, že rozpočty stavebních prací je možno sestavovat velmi účelově, řada vstupů - rozpočtových položek není exaktně určená ani určitelná a je věcí zkušenosti, kvalifikovaného nebo nekvalifikovaného odhadu, jak se nastaví.

Vedle toho jsou dodávky, jejichž cena se dá určit pouze odhadem. Typicky jde o reklamní a poradenské činnosti, PR-aktivity. To je téměř neměřitelné a proto se ceny dodávek dají nafukovat téměř bez omezení. Je typické, že mafie neoperuje s vlastními penězi, ale s penězi veřejnými, jež má řádně spravovat v obecném zájmu. Když se tomu věnuje dostatečná péče a nasadí se zkušení manipulátoři, tak se prakticky nedá nic dokázat, vše proběhne bezpečně, ba i transparentně. A cena zakázky se pak dělí na reálnou cenu dodávky, kterou je dohodnuto, že si dodavatel ponechá - a na "vatu" navíc.

Tyto peníze jsou pak oficiálně fakturovány a rozpuštěny k nerozeznání od reálné hodnoty prací, služeb, dodávek. Tímto způsobem vznikají v rámci té "vaty" volné černé peníze a ty už může mafie porcovat podle svých vlastních pravidel a priorit. Část takových peněz skončí v kapsách účastníků těchto transakcí — ovšem nemalá část jde zpravidla do černých fondů politických partají nebo jejich dílčích mocenských klik, jež reálně ovládají zdroje veřejných peněz a jejich utrácení. Někde se přitom dokáží realizátoři takových akcí rozdělit i s opozičními uskupeními.