Pojďme počítat. Jeden reaktor má stát 250 miliard korun, uvažuje se ale o dvou, dohromady jde tedy o 500 miliard korun. U posledních čtyř dostavěných jaderných elektráren v Evropě došlo k překročení nákladů, vyjádřeno procentuálně takto: 332 procent, 330 procent, 283 procent, 219 procent. To jsou rozdíly mezi „má stát“ a „jé, fakt to tolik stálo“. Jsme v České republice, kde se jak známo staví rychle, efektivně, bez vícenákladů a prodražování, o nulové korupci ani nemluvě, takže vlídně zůstanu u těch 300 procent. To máme 1500 miliard korun.

↗

Aby bylo na jaderné elektrárny, bude muset země šetřit a škrtat. Foto Michal Kalášek

Natvrdo je potřeba si říci, že tohle všechno zaplatí stát. Kombinované financování ČEZ — dceřiné společnosti a ČEZ — státní garance se totiž stále rovná stát, protože ČEZ je supermajoritně vlastněn státem, takže všechno jsou to „kapsy“ státu. „Financování z výnosů ČEZu“ znamená, že zase nebudou žádné dividendy. Prostě počítejme o 1500 miliard větší zátěž pro státní rozpočet.

Současný dluh České republiky činí 1680 miliard, takže tenhle špás jej prakticky zdvojnásobí. To bude mít ještě další důsledky:

• zdraží se tzv. obsluha dluhu, jednak jeho navýšením, jednak tím, že bude rizikovější. Dnes se pohybuje mezi 40—50 miliardami, takže počítejme 100 miliard ročně. To je dvojnásobek letošního schodku rozpočtu země.
• pro ČR bude obtížnější si půjčovat (a země si BUDE potřebovat půjčovat, dluh pouze tlačíme před sebou a postupně jej zvětšujeme, tedy splácíme jej z nových úvěrů). Nové úvěry budou tedy dražší a s tvrdšími podmínkami.
• aby bylo na jaderné elektrárny, bude muset země šetřit a škrtat. Odnesou to učitelé, sociální služby, zdravotnictví, veřejná infrastruktura, zpomalí či zastaví se stavby dálnic a silnic, bude se jen opravovat a flikovat. Tak jako vždycky.
• zapomeňme na to, že by se platily velké infrastrukturní projekty, jako je například vysokorychlostní železnice. Na to už peníze nebudou vůbec — bylo by potřeba několik set miliard. Zapomeňme na nákladné projekty v boji se suchem a klimatickou změnou. Zapomeňme na podporu inovativních podniků s vysokou přidanou hodnotou, zůstaneme bavlníkovou plantáží Evropy. Z české elektřiny koupené za deset korun vyrobí Němec pračku za padesátinásobek a prodá nám ji zpět. Tak se to přece s divochy dělalo vždycky.

Je dobré si popsat, co se stane. Státu se prudce sníží příjmy (klesne ekonomika, výběr daní) a prudce se mu zvýší výdaje (podpora v nezaměstnanosti, sociální náklady). Schodek eskaluje na stovky miliard ročně, banky (a MMF/ECB) řeknou: ani korunu navíc, dokud neořežete náklady, a to tak, že brutálně, z dnešního pohledu nepředstavitelně. Odnesou to miliony lidí.

„Nechceme mít euro, abychom nemuseli zachraňovat nezodpovědné (!) jižní státy EU“. To bude věta, kterou si budeme hořce připomínat, protože sami budeme žádat o pomoc, o injekci před bankrotem státu. Evropa řekne — jasně, pomůžeme, členy eurozóny nemůžeme nechat padnout. Aha, vy jste vlastně euro nepřijali... no tak to si pomozte sami.

Zachránce přijde: Rus, ještě spíše Číňan. Převezme rozestavěnou jadernou elektrárnu i ČEZ, Čínský Energetický Závod je přece hezké jméno. Stačit to nejspíš nebude, takže mu zastavíme dálnice, bude na nich vybírat čínské mýto. Rusům myslím postačí, když vystoupíme z NATO, přezbrojíme na jejich zbraně a do služeb státu povoláme pár sovětských poradců, však se už dříve osvědčili.

My si pak zazpíváme „Kde domov můj? Jen to bude mít trochu jiný význam než původně zamýšlený.