Necelé dva měsíce před volbami do Evropského parlamentu zveřejnila tehdejší jediná pirátská poslankyně Julia Reda video, v němž vyzývá veřejnost, aby německou pirátskou stranu nevolila. Toto prohlášení vyvolalo nemalý zájem i kvůli právě skončenému hlasování v Evropském parlamentu o znění nové unijní směrnice o autorských právech na společném digitálním trhu.

Zde byla právě Reda jednou z hlavních parlamentních tváří kritiků částí navrhované směrnice, konkrétně článků 11 a 13 (v konečné verzi směrnice jde o články 15 a 17). Realizace těchto ustanovení má podle Redy a všech dalších kritiků vést k licencování i pouze krátkých odstavců (snippets) žurnalistických článků a k nutnosti zabudovat tzv. uploadové filtry jako prvenci zveřejňování obsahu, který by měl nejprve být licencován.

Reda tyto záměry považuje za chybně koncipované, neboť mohou vést ke zhoršení rozšiřování a sdílení informací na internetu, znevýhodnění drobných kreativců a bloggerů vůči již etablovaným subjektům, případně k zostřené opatrnosti vyhledávačů a agregátorů obsahu u jeho zveřejňování.

Redin rozchod s Piráty však nikterak nesouvisel s kontroverzemi nad způsobem ochrany autorských práv v Evropské unii, nýbrž s prošetřováním jejího bývalého hlavního asistenta Gillese Bordelaise kvůli sexuálnímu obtěžování v předvečer voleb do Evropského parlamentu. Na kandidátce Pirátů do EP, kterou počátkem června 2018 schválila stranická konference, obsadil Bordelais druhé místo za exposlancem zemského sněmu Šlesvicka-Holštýnska a aktivistou Patrickem Breyerem, známým svým sporem s německým státem ve věci ukládání dynamických IP adres návštěvníků webových stránek státních úřadů.

Sama Reda již dříve oznámila svůj úmysl znovu nekandidovat a na zmíněné konferenci ještě vyjádřila Bordelaisovi podporu. Ve výše zmíněném videu i v předchozích vyjádřeních však ubezpečuje, že jakmile se v červenci 2018 dozvěděla o jeho prohřešcích, okamžitě jej poslala na nucené volno a požádala o ukončení jeho pracovního poměru u správy Evropského parlamentu, jejímiž jsou asistenti europoslanců formálně zaměstnanci. Oprávněnost důvodu k výpovědi byla konstatována až v listopadu 2018 a teprve poté začala Bordelaisovi nabíhat půlroční výpovědní lhůta.

Mezitím byl dle sdělení předsednictva Pirátů na Bordelaise vyvíjen tlak, aby z kandidátky do evropských voleb sám odstoupil. Ten tuto výzvu odmítl a své setrvání na pozici kandidáta podmínil stanoviskem poradního výboru Evropského parlamentu pro prevenci obtěžování na pracovišti, na nějž se obrátila jedna z údajných obětí. Výbor důvodnost podnětu konstatoval 4. února 2019, načež předsednictvo německých Pirátů na svém webu oznámilo, že „Gilles Bordelais z osobních důvodů odstupuje od své kandidatury“.

Bordelais ale úúdajně začal hrát dvojí hru a dopustil se cíleného klamání, když na jedné straně vedení Pirátů potvrdil svůj úmysl odstoupit, zároveň však osobně zaslal své kandidátské podklady německé ústřední volební komisi (Bundeswahlleiter), čímž dokončil svou registraci pro volby do Evropského parlamentu.

Od tohoto okamžiku je dle německého volebního práva už velmi obtížné do složení kandidátky zasáhnout, pakliže daný kandidát do určité lhůty sám neodstoupí, a i tento krok musí schválit volební komise. Německé volební právo je totiž v tomto ohledu koncipováno tak, aby byla zajištěna ochrana kandidátů před tlakem zevnitř jejich vlastních uskupení.

Pokud je tedy stranická kandidátka už jednou stranickými mechanismy schválena, mohou změny nastat jen nedodáním všech potřebných podkladů volební komisi: nejsou-li tyto podklady, zahrnující i souhlas kandidáta s kandidaturou, dodány, nastupuje na místo daného kandidáta buď náhradník, nebo je kandidátka o jednoho z uchazečů chudší. Alternativním řešením by bylo bývalo stažení celé kandidátní listiny a schválení nové.

K tomu by však bylo třeba jednak dodržet potřebné lhůty, jednak v případě celostátních kandidátek stran s méně než pěti spolkovými, zemskými či europoslanci dodat alespoň čtyři tisíce notářsky ověřených podpisů oprávněných voličů. Pro tuto cestu bylo podle vedení Pirátů už v listopadu 2018 pozdě, neměla-li ohrozit účast ve volbách strany jako celku.

Pro českého čtenáře je třeba také dodat, že v Německu sice díky podnětu právníka a aktivisty Hanse Herberta von Arnima Spolkový ústavní soud zrušil u voleb do EP pětiprocentní (2011) a posléze (2014) i tříprocentní práh pro zisk mandátu, jeho podnět proti vázaným kandidátkám byl však již zamítnut. Možnost preferenčních hlasů tedy německý volič oproti tomu českému nemá, což v případě Pirátů a jejich evropského klání v roce 2019 znamenalo, že už při zisku kolem 1,6 procenta hlasů by Bordelais získal europoslanecký mandát. Jakákoli kampaň ve prospěch ostatních kandidátů na pirátském volebním lístku by byla z hlediska zvolených poslanců zbytečná.

Vedení Pirátů se sice ještě v polovině března 2019 pokusilo docílit u volební komise Bordelaisova vyloučení z voleb, ovšem bez úspěchu. A právě zde je nejspíše možné spatřovat rozhodující okamžik pro rozchod Julie Redy a Pirátů. Podle všeho se totiž jednání zástupců strany a volební komise nijak nedotklo vlastních Bordelaisových obvinění, ale řešilo jen formální otázku vyškrtnutí kandidáta.

Je sice otázkou, zda by výslovné přednesení věcných důvodů a zjištěných kandidátových přečinů volební komisi pohnulo k dodatečnému zásahu do kandidátky, Reda však v postoji stranického vedení spatřovala důkaz nedostatečné snahy věc řešit a Bordelaise při jednání s odpovědným úřadem spíše vyvinit.

Z toho důvodu se pro ni němečtí Piráti stali nevolitelnými. Reda obratem ze strany vystoupila a své příznivce vyzvala k volbě těch stran, které se většinově či důvěryhodným způsobem vyslovily proti výše zmíněnému článku 13 nové unijní směrnice na ochranu autorských zpráv. Konkrétně Reda doporučila zvážit podporu pro liberály z FDP, stranu Die Linke a Zelené.

Aféra „Bordelais“ a vystoupení Julie Redy z německé pirátské strany ukazuje dle mého na přetrvávající slabost tohoto uskupení, třebaže se alespoň u jeho lídra do EP Patricka Breyera podařilo uhájit jediný europoslanecký mandát, jejž v roce 2014 pro Piráty získala Reda. Ustaly sice bratrovražedné boje mezi liberálními a radikálně levicovými členy a strana se v současnosti soustřeďuje na klasickou „pirátskou“ agendu svobodného internetu, kterou doplňuje kupříkladu liberální odmítání kumulace osobních údajů státní mocí nebo podpora rozšířené nabídky paliativní péče, které by zahrnovala i možnost dobrovolného odchodu ze života u nevyléčitelně nemocných osob.

Přes tento vývoj a bezpochyby silná témata je však návrat německých Pirátů na výsluní počátku této dekády málo pravděpodobný. Straně chybí výrazné osobnosti ve vedení, které se navíc v listopadu 2018 kompletně proměnilo, což patrně přispělo k těžkopádné reakci na Bordelaisovu kauzu.

Období „zlatého věku“ v letech 2011 a 2012, kdy Piráti vykazovali dvouciferné hodnoty ve volebních modelech a dobývali jeden zemský parlament za druhým, bylo také možná mimořádně příznivé slabostí konkurence. Liberální FDP se tehdy kompromitovala neschopností výrazněji prosadit svou agendu v druhém kabinetu Angely Merkelové, Zelení ještě neprovedli generační výměnu a jejich parlamentní frakci vedla dvojice už poněkud opotřebovaných exministrů ze Schröderovy éry, zatímco Die Linke měla ve svém čele obdobně postarší, ale ještě mnohem nevýraznější duo.

V té době představovali Piráti alespoň na chvíli vážnou alternativu a svěží nabídku neokoukaných tváří, přičemž ještě větší možnost profilace jim poskytly protesty proti mezinárodní smlouvě ACTA. Nyní je situace pro Piráty o poznání těžší nejen tím, že se rivalové usilující o liberální a progresivní voliče stabilizovali a v případě Zelených dokonce začínají vládnout průzkumům veřejného mínění.

Zdá se, že ještě dříve než v minulosti roste poptávka po zásadových postojích a osobním charismatu a zároveň klesá ochota voličů se výrazněji a dlouhodoběji emocionálně vázat na stranickou značku. To ostatně dokazuje i samotné jednání europoslankyně Redy, s jakou lehkostí se od své dosavadní strany dokázala odpoutat.

Nemohl jsem si při sledování jejích slov nevzpomenout na někdejší Havlovu vizi z Moci bezmocných o organizacích, které vznikají ad hoc a jsou „prodchnuté zápalem pro konkrétní cíl a zanikající s jeho dosažením“, kde autorita vůdců vyrůstá „z jejich osobnosti osobně jejich okolím zakoušené“. Za takové situace může být pro takové uskupení fatální i jen pomalá a nešikovná reakce na osobní selhání jednotlivce, ať už jsou vnější institucionální mantinely pro minimalizaci škod nastaveny jakkoli.