Po víkendových volbách do Evropského parlamentu ve Švédsku se za vítěze voleb prohlásilo hned několik politických stran. Kdo měl největší důvod k oslavě, není zcela evidentní. Sociální demokraté se se svými 23,6 procenty hlasů bezpochyby stali vítězi alespoň formálně. Dokázali si obhájit post nejsilnějšího uskupení. Jejich radost ale zastínil fakt, že získali historicky nejnižší podporu ve volbách od založení strany.

Pravicově-konzervativní Umírnění jásali nad druhým místem se ziskem 16,8 procenta. Mnohým z nich se jistě ulevilo vzhledem k tomu, že některé předvolební průzkumy předpovídaly druhé místo krajně pravicovým Švédským demokratům.

Extrémní pravice nakonec získala tři mandáty a se ziskem 15,4 procenta z celkového počtu hlasů skončila třetí, oproti minulým volbám do Evropského parlamentu si polepšila o 5,7 procenta.

Straně Jimmieho Åkessona se podařilo zmobilizovat své jinak euroskeptické voliče a celkově ze všech subjektů zaznamenala největší nárůst. A to i navzdory skandálu jejich top kandidáta Petera Lundgrena, který je podle politologů v poslední etapě předvolební kampaně nejspíše připravil o část podpory.

Lundgrenova stranická kolegyně a bývalá europoslankyně Kristina Winbergová ho v médiích obvinila ze sexuálního obtěžování další členky partaje, kterou Lundgren údajně na stranickém večírku osahával. Po těchto slovech byla Winbergová promptně vyškrtnuta ze čtvrtého místa eurokandidátky a Lundgren se v televizi snažil své počínání svalit na množství vypitého alkoholu.

Aférou podle odborníků strana odradila potenciální voličky, které jsou obecně straně méně nakloněné než muži. Straně prý v nárůstu preferencí ale nahrávala i témata, která v letošních eurovolbách voliči považovali za důležitější než před pěti lety. Vedle rovnosti pohlaví to ve Švédsku byly i typicky pravicové otázky jako přistěhovalecká politika a boj proti kriminalitě.

Odkud se Švédští demokraté vzali a o co jim v Evropském parlamentu vlastně jde? Odpověď najdeme v jejich nahnědlé stranické minulosti. V 80. letech 20. století totiž jejich zakladatelé ještě beze studu pěstovali čilé styky s místní (neo)nacistickou scénou. V poslední době se ale strana s předsedou Jimmiem Åkessonem snaží působit umírněným dojmem, snad ve snaze oslovit v sociálně-demokraticky smýšlející zemi i méně extrémní voliče, a tato taktika se jim zřejmě vyplácí.

Největší podporu si drží mezi muži bez vysokoškolského vzdělání na historicky zemědělském území švédského jihu, ale podařilo se jí prosadit se také v tradičně levicových baštách na severu země. Voliče láká antiimigrantskou rétorikou, příslibem ozdravení skomírajícího venkova, tvrdým vystupováním proti vzrůstající kriminalitě gangů a apelem na zvyšování životní úrovně seniorů. Že se jim od zvolení do Riksdagu nepodařilo kvůli ostrakizaci prosadit téměř nic z jejich slibů, zřejmě jejich voliče netrápí.

Své členy strana drží tvrdě na uzdě a na veřejnosti prosazuje nulovou toleranci vůči rasistickým projevům, které ale nejsou v jejich kruzích nic neobvyklého. V roce 2014 musel tajemník strany Björn Söder opustit svůj post kvůli prohlášení, že Židé se pro svůj původ nemohou stát skutečnými Švédy. Dále se objevil tzv. tyčový skandál, kdy tři opilí členové strany na ulici vyhrožovali bitkou oblíbenému komikovi přistěhovaleckého původu. Že ani tato direktiva v praxi úplně nefunguje, dokazuje i zjištění nadace Expo, která v minulém volebním období odhalila až 215 veřejných výroků členů strany, které by se daly klasifikovat jako rasistické.

V eurokampani ale raději než na útoky proti lidem jiného původu vsadili Švédští demokraté na slovné napadání socialistů, které na billboardech provokovali heslem: ,,Není to poprvé, co socani ulehčují život Německu“. Naráželi tak na ústupky švédské vlády Hitlerovi ve třicátých letech.

V rámci EU jsou Švédští demokraté zásadně proti přerozdělování imigrantů mezi členské státy, a naopak prosazují zastavení udělování azylu. I když jsou vůči EU skeptičtí a odmítají třeba společnou evropskou armádu nebo další integraci, podle europoslance Lundgrena nebudou prosazovat odchod Švédska z Unie, kterou vnímají hlavně jako nástroj volného obchodu. V tom si rozumí třeba s ODS, se kterou sdílejí i frakci, na rozdíl od poněkud radikálnější Alternativy pro Německo a fašistické Kotlebovi Lidové strany-Naše Slovensko, která je pro ně až příliš živelná.

Neznamená to ale, že starému dobrému fašismu potají nefandí. V rozhovoru pro švédskou státní televizi těsně po volbách se tajemník Richard Jomshof rozplýval, že pravici podle jeho gusta stoupají preference. A to jak v západní, tak především východní Evropě v čele s Polskem a Maďarskem, kde ,,hájí zájmy obyčejných lidí a demokracie“. Nad tím, nakolik je třeba omezování reprodukčních práv žen, svobody tisku, nebo rovnoprávnosti menšin demokratické, se už asi nezamyslel.