Diskuse, která se v poslední době k tématu vede, je docela intenzivní, ale dle mého zcela pomíjí zásadní argumenty: většinou se debatuje, jestli jsou mladí „dostatečně zralí“ k tomu, aby mohli volit, nebo ne.

Tento argument by šlo se značnou dávkou jedovatosti sestřelit: jistě, skutečně vysokou zralost projevili domácí senioři, díky jejichž úsilí máme na hradě Zemana, v parlamentu spoluvládnoucí komunisty a na premiérském křesle Babiše. Ale to je — ať se nám to líbí nebo nelíbí — v pořádku: senioři mají právo být reprezentováni, mají právo volit a mají právo projevovat přízeň výše uvedeným nebo komukoli jinému.

Jenomže zásadní argument je úplně jiný — je jím reprezentace. Každá lidská bytost ve společnosti má svá práva a má práva být reprezentována, zastoupena v rozhodování. A pokud říkám každá, myslím tím každá — i dvouleté dítě má svá práva ve společnosti, zejména co se týká budoucnosti, jen o nich ještě neví a neumí si o ně říci. Je tedy reprezentováno svým rodičem, který by to měl vědět, a věřím, že to ve většině případů i ví. (Pokud bychom šli do důsledků, měl by mít rodič tolik volebních hlasů, kolik má dětí — protože reprezentace musí být rovná, spravedlivá).

A dá se říci, že dítě je právě tak reprezentováno i svými prarodiči, díky tradiční vazbě mezi prarodičem a vnukem či vnučkou a vzájemné péči, po staletí standardní. Prarodič pečuje o dítě, když jsou rodiče v práci — rodiče pak živí prarodiče. Tohle se předává z generace na generaci, prarodič nesobecky myslí na budoucnost svých dětí a vnoučat, dítě nesobecky myslí na zájmy svých prarodičů.