Diskuse, která se v poslední době k tématu vede, je docela intenzivní, ale dle mého zcela pomíjí zásadní argumenty: většinou se debatuje, jestli jsou mladí „dostatečně zralí“ k tomu, aby mohli volit, nebo ne.

Tento argument by šlo se značnou dávkou jedovatosti sestřelit: jistě, skutečně vysokou zralost projevili domácí senioři, díky jejichž úsilí máme na hradě Zemana, v parlamentu spoluvládnoucí komunisty a na premiérském křesle Babiše. Ale to je — ať se nám to líbí nebo nelíbí — v pořádku: senioři mají právo být reprezentováni, mají právo volit a mají právo projevovat přízeň výše uvedeným nebo komukoli jinému.

Jenomže zásadní argument je úplně jiný — je jím reprezentace. Každá lidská bytost ve společnosti má svá práva a má práva být reprezentována, zastoupena v rozhodování. A pokud říkám každá, myslím tím každá — i dvouleté dítě má svá práva ve společnosti, zejména co se týká budoucnosti, jen o nich ještě neví a neumí si o ně říci. Je tedy reprezentováno svým rodičem, který by to měl vědět, a věřím, že to ve většině případů i ví. (Pokud bychom šli do důsledků, měl by mít rodič tolik volebních hlasů, kolik má dětí — protože reprezentace musí být rovná, spravedlivá).

A dá se říci, že dítě je právě tak reprezentováno i svými prarodiči, díky tradiční vazbě mezi prarodičem a vnukem či vnučkou a vzájemné péči, po staletí standardní. Prarodič pečuje o dítě, když jsou rodiče v práci — rodiče pak živí prarodiče. Tohle se předává z generace na generaci, prarodič nesobecky myslí na budoucnost svých dětí a vnoučat, dítě nesobecky myslí na zájmy svých prarodičů.

↗

Tradiční vazba mezi prarodiči a vnoučaty dnes mizí, světy mladé a staré generace se setkávají čím dál méně. Foto Garry Knight

Jenomže tato stavba ze vzájemných vazeb se v moderní společnosti hroutí. Senioři jsou stále méně závislí na svých dětech a vazba ochabuje: jejich živobytí jednak zajišťují penze, jednak civilizační vymoženosti, které jim velmi zjednodušují život ve stáří. Své vnuky vidí sem tam o víkendu na návštěvě, „sejde z očí, sejde z mysli“.

Lidé v aktivním věku necítí a neprojevují nesobecký vděk vůči seniorům, protože „jim přece platí ze svého na důchod a to stačí“, no a pro děti, které už dávno nežijí se seniory ve společné domácnosti, je dědeček a babička nudná bytost bydlící v nějaké divně vybavené domácnosti. Povšimněte si například, jak ze společnosti mizí potřeba a touha „udržet rod”, která byla dříve velmi silná. Pro koho je dnes důležitá rodová soudržnost?

Je (zde) zbytečné diskutovat, jestli je to dobře a špatně; je to dnešní realita, která se nezmění, spíše se bude prohlubovat se stále větším akcentováním individualismu a individuálního úspěchu. Výsledkem ovšem je, že mladí lidé nejsou reprezentováni v demokratickém procesu — oni volební právo nemají a za jejich práva se dnes nikdo nestaví. Toto vnímám jako hlavní a zásadní argument, proč se má hranice, od které mladý člověk má právo spolurozhodovat o budoucnosti země, snižovat. Protože zde nastala velká a zásadní změna v generační soudržnosti a mezigenerační zodpovědnosti.

Jsou zde ale i další důležité důvody. Nelze nepozorovat, že mladá (a často velmi mladá) generace je veřejně aktivnější v mladším věku než dříve. To je dle mého dáno především technologickou změnou, kdy se bourá vztah „dospělá autorita — poslušné dítě“, neboť dítě na rozdíl od dřívějška tráví mnoho času v online prostředí, kde si samo vybírá svou aktivitu a informace (nikdo to neurčuje shora, z pozice „dospělé autority“) a případné autority vypadají úplně jinak — jsou to najednou jeho vrstevníci.

Najednou poznává, že svět je jiný, než mu říkali jako batoleti: „poslouchej maminku a tatínka, všichni poslouchají maminku a tatínka, je to přírodní zákon“. Může si razit vlastní cestu, tvořit vlastní názor, vlastní osobnost, vlastní autoritu — o řadu let dříve, než bylo obvyklé. Ten časový posun je docela velký, jak vidíme například na studentských protestech (protože tam to je zřetelně viditelné): tam, kde dřív veřejně protestovali vysokoškoláci, jsou dnes s nimi středoškoláci.

A argument, že ještě nejsou dostatečně chytří, zkušení a zralí — s tím jsem se popasoval už v prvním odstavci. Pokud bychom měli třídit podle zralosti, asi by to odskákalo pár desítek procent seniorů; a pokud bychom ještě měli třídit podle vlastní ekonomické aktivity (vyděláváš-li si, rozhoduj, nevyděláváš, rozhodují jiní), pak by škrtnutých osob bylo ještě více. Právo spolurozhodovat o budoucnosti země s vlastní ekonomickou aktivitou skutečně nesouvisí.

Nižší volební věk je výchovným nástrojem. V životě, v práci nebo podnikání platí, že pravomoc a zodpovědnosti jdou ruku v ruce: nelze mít první bez druhého a druhé bez prvního. Pokud ale chceme po mladých, aby byli zodpovědní, aby se „chovali zodpovědně“, jak zní oblíbené klišé starších — dejme jim taky pravomoc spolurozhodovat.

Povede to k tomu, že budou o současnosti i budoucnosti země přemýšlet dříve a více. Povede to k tomu, že se o těchto věcech bude hovořit více ve škole a více v domácnostech, což je jen k užitku: kvůli rozdílu v názorech a možných konfliktních situacích totiž bývají diskuse o politice ve škole i v domácnosti autocenzurovány, bývá to až tabu. Chceme-li, aby se mladí chovali zodpovědněji, informujme je a dejme jim možnost spolurozhodovat.

Doplňuji některé zajímavé informace o volebním věku v dalších zemích a v historii:

1. I v zemích, které si zvykneme označovat za staré demokracie (Anglie, Skotsko) bylo historicky volební právo velmi omezené. Ještě v devatenáctém století měly volební právo v Anglii jen tři procenta populace, v dvoumilionovém Skotsku to bylo 4500 osob — všechno muži, samozřejmě.
2. Před druhou světovou válkou byl nejnižší standard pro volební věk na 21 letech, řada zemí měla vyšší. Je pozoruhodné, že první zemí, která snížila volební věk na 20 let, bylo Československo v roce 1946, tedy ještě před bolševickým převratem.
3. Standard na 18 let se rozšířil po světě nejvíce během sedmdesátých let.
4. Na 16 let snížilo hranici jako první v Evropě Dolní Sasko v roce 1995, ale pouze pro místní volby. Postupně následovaly (s pravomocí pro místní volby) další spolkové země i jiné státy (Rakousko, Skotsko).
5. První zemí EU, která snížila volební věk na 16 let, bylo v roce 2007 Rakousko. Již předtím — velmi brzy, v roce 1988 — to zavedla Brazílie.Dnes má na světě několik desítek zemí volební věk nižší než 18 let, byť někdy jen pro místní volby.
6. Debaty a parlamentní návrhy nad snížením věku jsou ale dnes spíš pravidlem než výjimkou v každé zemi, a to i v zemích třetího světa — obvyklý je boj mezi progresivní a konzervativní částí politického spektra, takže někde se to podaří probojovat, jinde ne.)