Jak vzbudit zájem o eurovolby
Vendula BittnerTéměř dvě třetiny Čechů se shodují, že nám z členství v EU plynou výhody, k evropským volbám se jich však chystá jen pětina. To je třeba změnit — politická moc bez dostatečné legitimity, zájmu a kontroly občanů nemá šanci odolávat moci peněz.
Tentokrát budu volit. Protože „svět do příště nepočká“, protože „chci mít právo žít, studovat a pracovat, kde uznám za vhodné“, protože „na porážce terorismu se musíme podílet společně“ a taky proto, že „je lepší přijmout odpovědnost za budoucnost než vinit ostatní za přítomnost“.
Celkem šestnáct důvodů zmiňuje kampaň, jíž je oblepeno kruhové náměstí před Evropským parlamentem. Člověku se z představy věcné předvolební debaty snadno zatočí hlava radostí. Reálně se však dá očekávat, že témata i úroveň debat se budou zásadně lišit podle toho, kde a kdo je povede. Předchozí zkušenost nám připomene, že nejen voliči, ale především politické strany nejsou vždy schopné relevantně vytřídit oblasti spadající do gesce evropské, nikoliv národní.
Od tiché podpory k volební urně
Půl roku před eurovolbami vykazují parlamentní průzkumy rekordní přesvědčení Evropanů, že unijní členství přináší jejich zemi výhody. Podle posledního parlamentometru považuje 62 procent respondentů unijní členství za dobrou věc, v české kotlině však tento názor zastává jen 39 procent dotázaných, zatímco o tři procenta více má postoj naprosto neutrální.
Někde mám doma založenou brožurku o uspořádání a práci orgánů Evropské unie, kterou jsem dostal na pražské přednášce Richarda M. Stallmana v rámci kampaně proti snahám zavést v EU patentovatelnost softwaru. Myslím, že kampaň pořádali Piráti, a tak je naděje, že se do osvěty o fungování Unie pustí i v rámci své kampaně pro volby do EP.
V případě softwarových patentů Evropský parlament opakovaně zastavil pokusy Evropské komise upravit evropské patentové právo k obrazu USA — a to je asi tak jediné, k čemu je Evropský parlament dobrý. EP má možnost zabránit nežádoucím změnám evropského práva, ale nemá možnost nic prosadit, protože nemá zákonodárnou iniciativu, může jen projednávat a schvalovat návrhy Evropské komise a Rady EU.
Přitom je EP jedinou evropskou institucí, kde jsou demokraticky reprezentování skutečně všichni evropané. Všechny ostatní instituce EU jsou sestavovány na základě jednání vlád jednotlivých států, tedy s vyloučením opozice. Například za Česko tak v současnosti o návrzích na změny evropské legislativy rozhoduje Andrej Babiš.
Evropská komise, tuším, žije částečně samostatným životem, protože komisaři jsou obměňováni po jednom a vláda, která nominuje nového komisaře, se musí na jeho osobě a kompetencích domluvit se zbytkem komise. Každopádně jsou komisaři představiteli vlád — ačkoliv zavést jejich všeobecnou přímou volbu by vcelku nic nevyřešilo, protože když nás zastupuje jenom jeden komisař, vždycky by byl zástupcem těch, kteří ho volili, zatímco ti, kteří hlasovali pro jiného kandidáta, by zůstali bez reprezentace.
Nejvyšším orgánem EU je její Rada; pořád si pletu, jak se přesně jmenuje, jestli je to Evropská rada nebo Rada EU, jen vím, že to není Rada Evropy (organizace zahrnující všechny evrospké státy včetně Ruska, a možná i nějaký navíc). Rada EU, jestli se nepletu, není stálý orgán, ale druh mezivládních schůzek, na kterých se mohou podle toho, čím se která schůzka zabývá, scházet buď nejvyšší výkonní představitelé států, většinou premiéři, anebo specializovaní ministři.
Někteří politologové tvrdí, že nejmocnějším orgánem EU je COREPER, tedy výbor stálých zástupců — vysílaných opět vládami jednotlivých států. COREPER nemá sice žádnou rozhodovací pravomoc, ale připravuje podklady pro mezivládní jednání. Návrhy evropských směrnic a další rozhodnutí tak sice dělají ministři a šéfové vlád jednotlivých států, ale převážně jen schválí a podepíšou to, co dostali z COREPERu (leda snad že by měli konkurenční podklady od lobbistů nebo z analytického oddělení vlastního holdingu).
K věcem, ve kterých nemám jasno, patří, co všechno může rozhodnout Rada EU zcela bez účasti Evropského parlamentu, a co musí Parlament schválit — a tedy může zamítnout. V případě řecké dluhové krize jsme dokonce viděli, že občas může důležitá rozhodnutí dělat zcela neformální schůzka hochů, kteří spolu mluví, jako Euroskupina. Snad EP schvaluje evropskou legislativu, tedy všeliké směrnice, a mezinárodní smlouvy uzavřené Unií jako celkem — opět jsme nicméně již viděli, že místo mezinárodní smlouvy mohou evropské vládní špičky uzavřít třeba s Tureckem neformální dohodu, která nemusí být projednána v Evropském parlamentu a, což bylo v případě dohody s Tureckem o věznění migrantů důležitější, nepodléhá pravomoci Evropského soudu pro lidská práva.
Podtrženo a sečteno, nejdůležitější rozhodnutí v Evropské unii jsou výsledkem jednání vlád členských států a největší vliv na ně mají volby v těchto státech. Volby do Evropského parlamentu rozhodují o složení orgánu, který funguje jen jako pojistka, a i to pouze v některých případech. Případné posílení svého vlivu by mohl Parlament schválit, kdyby mu je navrhli zástupci národních vlád — a tak se dobrovolně vzdali části své moci.
K tomu, aby co nejvíce lidí přišlo volit do Evropského parlamentu, tak zřejmě potřebujeme především uvést ve známost, před čím vším nás může Evropský parlament chránit, a vést diskusi, před čím a koho chceme, aby chránil. Chceme, aby chránil uživatele open source softwaru před korporacemi zakazujícími vývoj konkurenčních programů pomocí štosu patentů, aby chránil Monsanto a Agrofert před zákazem glyphosátu, anebo aby chránil Viktora Orbána před sankcemi Evropské unie?