Hugo Carvajal, Francisco Esteban Yán͂ez Rodríguez či Carlos Rotondaro jsou jména generálů, jež během posledních dvou měsíců oznámili definitivní rozchod s režimem Nicoláse Madura a postavili se ať přímo, či nepřímo, na stranu opozičního politika Juana Guaidóa, který se 23. ledna letošního roku prohlásil z pozice předsedy Národního shromáždění prozatímním prezidentem Venezuely.

Tito generálové tak rozšířili řady dezertujících vojáků prchajících ze země, kterých bylo podle agentury Reuters jen v loňském roce okolo čtyř tisíc a letos se jejich počet rozrůstá o stovky dalších. Až dosud se však k režimu stavěli zády převážně řadoví vojáci. Odchod generálů, kteří v rámci Madurova režimu zastávali důležité posty, je tak pro mnohé velkým překvapením.

Hugo Carvajal stál dlouhá léta v čele venezuelské vojenské výzvědné služby (2004—2011 a 2013—2014). Carlos Rotondaro zase předsedal po deset let (do roku 2017) Venezuelskému institutu sociálního pojištění (IVSS), jenž má na starosti administraci veřejných nemocnic či distribuci léků pro chronické nemoci.

Načasování těchto kroků není přitom náhodné, když vezmeme v úvahu Guaidóvu nabídku amnestie vojenským kruhům v případě, že se postaví na stranu venezuelského lidu. Všichni tři však ospravedlňovali své kroky vznešenějšími důvody. Zatímco Carvajal a Rodríguez kritizovali proměnu vlády Nicoláse Madura v diktátorský režim vraždící vlastní nevinné občany, Rotondaro upozornil na problém vysoké politizace a ideologizace armády, která podle něj za Madura prostoupila do nejvyšších pater jejího velení.

Otázkou tak zůstává, kdo fakticky ve Venezuele vládne? Je režim Nicoláse Madura již ve skutečnosti vojenským režimem, kde armáda představuje hlavní referenční bod politických a ekonomických rozhodnutí?

Jak se vyvíjely civilně-vojenské vztahy

Pokud prozkoumáme vývoj civilně-vojenských vztahů ve Venezuele v delší časové perspektivě, tedy od nástupu otce bolívarovské revoluce Huga Cháveze k moci v roce 1999, je zřejmé, že politizace armády má hlubší kořeny, avšak za Madura se výrazně intenzifikuje. Hugo Chávez, jež sám pocházel z armádních kruhů, se nikdy netajil svým vřelým vztahem k angažování se vojáků v politice, když několikrát veřejně prohlásil, že „vojáci (by měli) být politiky“.

Ačkoliv čl. 328 venezuelské Ústavy, schválené právě za vlády Cháveze, deklaruje venezuelskou armádu jako „esenciálně profesionální instituci bez politické aktivity“, která je při „plnění svých funkcí výlučně ve službách národa a v žádném případě nějaké osoby či politické skupiny“, přímá participace vojáků v civilní a politické sféře se stala běžnou součástí jeho režimu.