V březnu pokračoval nápor zájemců o demokratickou nominaci na prezidenta, o kterou se nově a s patřičnou odezvou uchází texaský kongresman Beto O’Rourke. Za podstatně menšího zájmu médií do boje vstoupil také zkušený guvernér státu Washington, Jay Inslee, jenž se soustředí prakticky výhradně na téma řešení klimatické krize.

Bylo však možné pozorovat i opačný trend, když své prezidentské ambice začátkem měsíce vyloučili rovnou tři potenciálně silní kandidáti: miliardář a bývalý starosta New Yorku Michael Bloomberg, senátor z Ohia Sherrod Brown a konečně i Hillary Clintonová, jejíž možný comeback dlouho budil demokratické příznivce ze spaní.

Poražený vítěz

Z obou nových kandidátů je samozřejmě podstatně známější a z hlediska šancí na získání nominace alespoň v  počáteční fázi kampaně perspektivnější právě Robert Francis O’Rourke, všeobecně známý pod španělskou přezdívkou „Beto“. Pozici jednoho z favoritů v přeplněném klání potvrdila i zveřejněná data o příspěvcích na kampaň, které se v prvních 24 hodinách vyšplhaly na více než 6 milionů dolarů a přesáhly tak dosavadní rekord Bernieho Sanderse.

O‘Rourke za sebou přitom na rozdíl od drtivé většiny svých soupeřů nemá kariéru ve vysoké politice — je od roku 2013 „pouhým“ poslancem Sněmovny reprezentantů za El Paso a do veřejného povědomí se paradoxně zapsal svou těsnou prohrou v minulém roce, kdy kandidoval do Senátu. Tehdy se mu podařilo nebezpečně přiblížit ke zkušenému senátorovi a pro změnu neúspěšnému prezidentskému kandidátovi Tedu Cruzovi a především vzbudit nadšení v podstatné části Spojených států, které poprvé v moderní historii s napětím sledovaly souboj v tradičně republikánském Texasu.

Tříprocentní rozdíl, jenž nakonec oba soupeře dělil, byl vůbec nejtěsnější mezi republikánem a demokratem od roku 1988 a například sám Cruz o šest let dříve zvítězil o celých 26 procent. O’Rourkeovi se podařilo energickou a kontaktní kampaní, při níž objel všechny texaské okresy, zmobilizovat miliony nevoličů, spolehlivě ovládnout velká města jako Dallas, Houston nebo Austin včetně jejich klíčových předměstí a nadchnout rostoucí hispánskou komunitu, k níž má O‘Rourke vzhledem k životu v multikulturním El Pasu navzdory irskému původu blízko.

Mediální hvězda

O’Rourkeovi nelze upřít mnohé přednosti, díky nimž se v průzkumech dávno před ohlášením vlastní kandidatury umísťoval v závěsu za Sandersem a Obamovým viceprezidentem Joem Bidenem a předběhl takové demokratické těžké váhy, jako jsou senátorky Elizabeth Warrenová nebo Amy Klobucharová. Řadí se mezi ně především kombinace přirozeného charismatu a schopnosti brilantně ve svůj prospěch využívat moderní média.

O’Rourke ví, jak zaujmout, což dokázalo virální šíření jeho projevů v senátní kampani i neobvykle vysoká účast na předvolebních shromážděních ve vyloženě republikánských částech Texasu. Kongresman září v řadě talk show a na sociálních sítích si získal miliony příznivců často velmi osobními vhledy do jeho každodenního života.

O’Rourkeova mediální zručnost patrně zneklidňuje i „twitterového prezidenta“ Donalda Trumpa, který se do potenciálního soupeře pustil prakticky okamžitě po vstupu do boje o demokratickou nominaci a kongresmanovu divokou gestikulaci označil za možný projev „šílenství“. Rychle se vynořily také negativní reklamy z dílny republikánských zájmových skupin, jež se Beta pokouší poněkud komicky v očích demokratických voličů diskreditovat jako „privilegovaného bílého muže“ narozeného „s modrou krví“.

Nezkušený a bez názoru?

Podobné hlasy se už nějakou dobu ozývají i v samotné Demokratické straně od radikálních zastánců identitární politiky, podle nichž O’Rourke podobně jako třeba Sanders nereprezentuje rasovou a genderovou pestrost stranické koalice. Jako větší problém v demokratických primárkách se ale může ukázat spíše kongresmanova relativní nezkušenost, neprověřenost a názorová nevyhraněnost.

Vzhledem k tomu, že má za sebou O’Rourke dosud pouze jedinou kampaň s celostátním dopadem, není vůbec jasné, kolik by se toho na něj mohlo soupeřům podařit „vyhrabat“ a jak bude na případná odhalení nebo i falešná obvinění reagovat — už teď ho poškozuje nařčení, že se před dvaceti lety pokusil ujet od nehody. A co se názorových postojů týče, texaský kongresman působí s výjimkou jemu blízkých témat typu migrační politiky spíše jako nepopsaný list.

Od senátní kampaně stihl kupříkladu odvolat podporu všeobecnému zdravotnímu pojištění a místo toho se připojil na stranu zastánců pouhého vylepšení Obamovy zdravotnické reformy. Progresivním demokratům se nezamlouvá ani to, že za šest let v Kongresu často hlasoval v souladu se zájmy fosilní lobby a nechce větší regulace pro držitele zbraní. To u reprezentanta texaských voličů sice nemůže překvapit, avšak případné názorové veletoče směrem k většímu souladu s převažujícími stranickými trendy mohou O’Rourkea ještě více poškodit a dodat střelivo těm, kteří ho vykreslují jako pouhého mediálního maskota, jehož pohledná tvář maskuje obsahové prázdno.

Anti-Beto

Druhý demokrat, který v březnu vstoupil do boje o stranickou prezidentskou nominaci, se patrně od Beta O’Rourkea nemůže víc odlišovat. Jay Inslee působí už šestým rokem v pozici guvernéra státu Washington, kde měl příležitost aplikovat progresivní návrhy — třeba prudké navýšení minimální mzdy, nadstandardní podobu rodičovské dovolené, zákon o rovných pracovních a platových příležitostech pro muže a ženy nebo zvýšení finanční pomoci pro vysokoškolské studenty.

Dlouhodobě se angažoval především ve prospěch radikální transformace na zelenou ekonomiku, o čemž už před dvanácti lety publikoval knihu Apollo’s Fire — v ní obsažené recepty se nápadně podobají tomu, co dnes mladá generace demokratických politiků v Kongresu nazývá „Green New Deal“. Boj proti klimatické změně je v současnosti hlavním a v podstatě jediným tématem Insleeho prezidentské kampaně, v čemž se guvernér zcela odlišuje od ostatních kandidátů.

„Dostali jsme se až na měsíc a vyvinuli jsme technologie, které změnily svět,“ říká Inslee naléhavě v prvním videu zveřejněném od oznámení kandidatury. „Naší příští misí musí být vyrovnat se s největší výzvou naší doby. Tou je porážka klimatické změny.“ Washingtonský guvernér chce za tímto účelem vyhlásit stav národní nouze, navrhuje tvrdě zpřísnit emisní limity na vozidla či maximálně podpořit obnovitelné zdroje tak, aby v blízké době odpovídaly za výrobu 100 procent elektrické energie. To je mimochodem cíl, jehož hodlá dosáhnout i ve vlastním státě.

Úspěšný, ale neznámý

Inslee je přesným opakem charismatického „Beta“ rovněž v tom, jak se o něj v tuto chvíli zajímají média a potažmo voliči. Tedy prakticky vůbec ne. Přestože je populární v domovském Washingtonu, na celostátní úrovni o něm v podstatě nikdo neslyšel a v dostupných průzkumech se buď vůbec neobjevuje, nebo se pohybuje hluboko pod hranicí statistické chyby.

Guvernér je zdatný řečník, ale ve velkých médiích se příliš nevyskytuje a na sociálních sítích nijak nevybočuje, jak se dá ostatně čekat od osmašedesátiletého muže, jenž polovinu svého života strávil v profesionální politice. To by se pochopitelně mohlo změnit, kdyby zažehl patřičný zájem u environmentálních aktivistů a Inslee sám nízké povědomí širší veřejnosti relativizuje s tím, že přece i Jimmy Carter a Bill Clinton se v minulosti stali prezidenty jako „neznámí guvernéři malých států“.

„Centrum pro americký pokrok vypracovalo mezi pravděpodobnými demokratickými voliči průzkum v prvních čtyřech státech primárek a poprvé v historii pro ně byly změny klimatu spolu se zdravotnictvím prioritou číslo jedna,“ dovolává se Inslee vzrůstajícího významu svého nejdůležitějšího tématu mezi sympatizanty Demokratické strany. „To je mimořádná dynamika. A samozřejmě nahrává mojí kandidatuře!“

Úleva pro demokraty

Kromě dvou nových kandidátů se počátkem března svých prezidentských ambicí naopak vzdali tři prominentní demokraté. První z nich byla Hillary Clintonová, která k úlevě mnohých spolustraníků a bezpochyby ke zklamání republikánských soupeřů konečně ukončila spekulace o tom, že by se o demokratickou nominaci ucházela i napotřetí.

„Nebudu kandidovat,“ prohlásila 4. března pro newyorskou televizní stanici News 12. „Ale nadále budu všemi silami bojovat za to, v co věřím.“ Clintonová se chce angažovat na podporu demokratů při boji o Bílý dům a podle všeho i ve stranických primárkách, kde se už v tuto chvíli bývalí členové jejího týmu z roku 2016 pokouší zhatit naděje na úspěch Bernieho Sanderse.

Podobnou cestu zvolil miliardář a někdejší starosta New Yorku Michael Bloomberg, který vlastní kandidaturu vyloučil o den po Clintonové, a od něhož se očekává, že masivní finanční injekcí podpoří Joe Bidena nebo jiné centristy. Kandidatura Clintonové ani Bloomberga mezi demokraty nevzbuzovala nadšení — zatímco Clintonová za sebou nese zátěž machinací z posledních primárek a následné porážky Trumpem, Bloombergovi jednoduše ubližuje, že se jedná o dalšího miliardáře s politickými ambicemi a navíc s relativně konzervativními názory.

Černý kůň

Situace je odlišná v případě šestašedesátiletého senátora Sherroda Browna, mnohými považovaného za možného černého koně demokratických primárek. Brown v Senátu reprezentoval Ohio, tedy „swing state“ klíčový pro získání dostatečného množství volitelů v prezidentských volbách, a jako v podstatě jedinému demokratickému politikovi se mu v něm dařilo získávat jeden úspěch za druhým.

Co víc, senátor Brown zosobňoval ideální mix konsistentního bojovníka za progresivní hodnoty s reputací a vyjadřováním „obyčejného chlapa“, s nímž se dokázali ztotožnit voliči z chudnoucí bílé pracující třídy na americkém Středozápadě. Právě ty na svou stranu v posledních volbách do značné míry přetáhl Donald Trump.

Zatím není úplně jasné, proč se Brown rozhodl letos nekandidovat a on sám konkrétní důvody neuvedl. Nejspíše jej odradilo příliš velké množství uchazečů a tlak na to, aby se soustředil na obnovu strany v Ohiu, kde se právě s výjimkou Browna při podzimních midtermech demokratům vůbec nedařilo.