Je to pořád stejná písnička: Státnímu zastupitelství v rané fázi trestního řízení mediálně pomáhají odposlechy, které se ve správnou chvíli objeví jako vhodná argumentace dokreslující příběh viděný očima orgánů. Zápach je pochopitelný, je to totiž tradiční český prokurátorsko-mediální hnůj.

„Faltýnkovy výmluvy neobstojí. Odposlechy jsou zdrcující.“ Toto není komentář soudce, který ve vrcholné fázi procesu triumfuje a vynáší svůj soud a komentář k právě vynesenému rozsudku. Jde o titulek článku na serveru Novinky.cz, který odkazuje na sobotní článek deníku Právo. A v něm novináři na cucky trhají Faltýnkovu veřejnou obhajobu.

Právo píše: „Chtěl jsem najít řešení nejlepší pro stát,“ tvrdil a později ještě přidal, že prý k tomu měl jako člen tzv. dopravní koaliční rady mandát. Jenže podle zjištění Práva ani jedno, ani druhé není pravda. Usvědčují ho totiž policejní odposlechy i ministerstvo dopravy.

Pomineme, že ani policejní odposlechy, i kdyby je měl redaktor vytištěné v rámečku s vlastnoručním podpisem Ivo Ištvana, nikoho z ničeho neusvědčují. Prostě ne, a už vůbec ne samy o sobě. Redaktor nezná kontext, neví, jak byly odposlechy „redakčně“ policií zpracovány. Má jen kus textu, který mu někdo podstrčil. Někdo, o kom se stoprocentní jistotou ví, že má zájem v probíhajícím trestním řízení.

↗

Zda Faltýnkova zdůvodnění obstojí či neobstojí, nerozhodují novináři na základě odposlechů. Foto archiv DR

Naopak si řekneme, kdy a pouze kdy odposlechy někoho z něčeho usvědčují: pokud jsou v souladu se zákonem vyhodnoceny soudem. Proto ona úvodní zmínka o soudci.

Připomeňme to, co zjevně není široké veřejnosti dostatečně známo: odposlechy se pořizují pro účely trestního řízení. Buď jsou zaznamenané hovory takzvaně zprocesovány, a pak se jimi zabývá soud. Nebo jsou pro trestní řízení nepoužitelné, takzvaně nezájmové, a mají být zničeny. Nikde v trestním řádu nenajdeme zmínku například o tom, že by se odposlechy pořizovaly ke zvýšení čtenosti médií nebo pro obveselení jejich publika.

Přípravné trestní řízení, tedy všechno do okamžiku zahájení soudního líčení, je z podstaty neveřejné. Čo si predstavujetě pod takým pojmom neverejné, Kefalín? Především fakt, že si nečteme odposlechy v novinách, kdykoli se to státnímu zastupitelství coby pánovi trestního řízení hodí.

Občasnému argumentu, že přece není zřejmé, kdo odposlechy vynesl, se vysmějeme. Předně i zde platí známé cui bono a i na Faltýnkově případu zřetelně vidíme, čí verzi mají odposlechy podpořit, a čí naopak rozbombardovat.

Pak je zde samozřejmě uvažovatelná varianta, že odposlechy nevynáší nikdo ze státního zastupitelství, ale tečou od policie. Což je ovšem opět věc státního zástupce, aby ze svého trestního řízení neměl holubník.

Střelí se do vlastní nohy?

K vedení trestního řízení ze strany policie samozřejmě patří i nějaká ta taktika. Známe to dobře: brzké ranní probuzení a domovní prohlídky, nátlak vazbou, realizace v době, kdy se předseda vlády shodou okolností realizuje v Bílém domě. Jsou to věci na hraně zákonnosti, které si ovšem policejní orgán obhájí, a mají dokonce i zastání v některých nálezech Ústavního soudu.

Nikde se ovšem nedočteme zákonné opatření, podle něhož policejní orgán nebo státní zástupce činný v trestním řízení spolupracuje s mediálními domy na podpoře svého příběhu. Budou se s tím muset orgány smířit, ale postavení obviněných či vyšetřovaných je prostě takové, že mohou na svou obhajobu uvádět v podstatě cokoli, a to i veřejně. Oni sami naopak takovou možnost nemají, a už vůbec ne trousení odposlechů, což je samozřejmě trestný čin.

Mimochodem — v mediálně tolik propírané kauze Nagyová-Nečas, která po šesti letech skončila podmínečnými tresty, zveřejnila MF Dnes odposlechy z intimního života dvojice. V roce 2014, tedy dávno předtím, než je za souhlasného mručení novinářů přehrával soud.

Podmínky zmiňujeme proto, abychom naznačili jistý nepoměr: vynesení odposlechů je totiž trestný čin, který, pokud by byl prokázán, může pachatele stát možná tvrdší trest, než byla celá podstata kauzy Nagyová. Jenže, světe div se, státní zastupitelství nic takového, stejně jako v jiných podobných kauzách, nevyšetřovalo. Nebo vyšetřit nedokázalo. Což je v důsledku totéž.

Celkem rozumíme motivaci toho, kdo prostřednictvím vypuštěných odposlechů masíruje veřejnost a točí příběh k obrazu svému. Zároveň je třeba si jasně říct, že úlohou státního zástupce je vést trestní řízení férově, v mezích zákona. Pokud selhává, nemá na svém místě co dělat. A už vůbec ne na exponovaném místě na vrchním státním zastupitelství, kde by člověk právem očekával, že jsou žalobci schopni připravit obžalobu „standardními prostředky“.

Existuje argument o významném veřejném zájmu. Zájmu rozbít Faltýnkovu obhajobu, neboť jde o veřejnou osobu. A to za použití jakýchkoli prostředků, tedy i odposlechů. Proti tomu namítneme, že existuje významně větší veřejný zájem na tom, aby zde trestní řízení probíhalo podle práva. Kde ho jednou ohnou proti Faltýnkovi, zítra ohnou proti komukoli jinému. Spravedlivý proces pro Jaroslava Faltýnka (pokud bude případně obviněn) je to, co nás s jeho zájmy spojuje.

Takový proces nám tu — aspoň co se velkých ryb týče — chybí. Zatím vidíme a cítíme totéž, co v předchozích srovnatelných kauzách, ať už se týkaly ODS, Věcí veřejných nebo teď hnutí ANO. Hnůj a smrádek.