Pro novináře je těžké neustále zaplňovat stránky svých periodik, shánět texty do všech rubrik, mlýn uzávěrek je neúprosný. V největší nouzi ale stačí rozpracovat oblíbená témata a více méně složit text z myšlenkových a slovních prefabrikátů, které jsou vždy k mání. Tak i šéfredaktor Reflexu Marek Stoniš v úvodníku čísla čtyři varuje čtenáře před „novodobými politruky“, kteří v rámci „profesionálních politických neziskových organizací objíždí naše školy a žákům a studentům líčí světlé zítřky Evropy, obohacené o profesory, lékaře, atomové fyziky, architekty a inženýry, kteří k nám přicházejí z Blízkého východu a Afriky.

(…) Kolik bludů o prospěšnosti environmentální výchovy a boji proti klimatickým změnám si musí nebohá dítka ve školách vyslechnout, kolik ekologických aktivistů, kteří si zelený alarmismus pletou s vědeckým zkoumáním, proniklo do škol prostřednictvím speciálních a z veřejných zdrojů královsky placených programů?“

Stoniš počítá s tím, že čtenář jen rozšíří svůj seznam společenských škůdců o jím vyjmenované, a tím bude záležitost vyřízena. Nás by ovšem zajímalo, ví-li alespoň on sám, koho tím konkrétně myslí. A v čem například tkví blud „o prospěšnosti environmentální výchovy“. Ona je vůbec škodlivá? Čím a proč?

Jak utrpí naše „nebohá dítka“ (nebohá ovšem znamená zemřelá), když jim nějaký „ekologický aktivista“ bude vyprávět o nevyčíslitelném daru, kterým je pro nás zdravá příroda, o jejích hodnotách a o tom, že si zasluhuje naši úctu, jejímž projevem je poznání přírody a její ochrana? Že zdrženlivost ve spotřebě a v nárocích na takzvané civilizační vymoženosti nám může dát více svobody a více času, abychom přírodu mohli poznávat a více i mohli býti s ní a v ní, a tím třebas byli šťastnější? — Co by na takové osvětě bylo špatného, či komu by to škodilo? Přírodě?