Pro novináře je těžké neustále zaplňovat stránky svých periodik, shánět texty do všech rubrik, mlýn uzávěrek je neúprosný. V největší nouzi ale stačí rozpracovat oblíbená témata a více méně složit text z myšlenkových a slovních prefabrikátů, které jsou vždy k mání. Tak i šéfredaktor Reflexu Marek Stoniš v úvodníku čísla čtyři varuje čtenáře před „novodobými politruky“, kteří v rámci „profesionálních politických neziskových organizací objíždí naše školy a žákům a studentům líčí světlé zítřky Evropy, obohacené o profesory, lékaře, atomové fyziky, architekty a inženýry, kteří k nám přicházejí z Blízkého východu a Afriky.

(…) Kolik bludů o prospěšnosti environmentální výchovy a boji proti klimatickým změnám si musí nebohá dítka ve školách vyslechnout, kolik ekologických aktivistů, kteří si zelený alarmismus pletou s vědeckým zkoumáním, proniklo do škol prostřednictvím speciálních a z veřejných zdrojů královsky placených programů?“

Stoniš počítá s tím, že čtenář jen rozšíří svůj seznam společenských škůdců o jím vyjmenované, a tím bude záležitost vyřízena. Nás by ovšem zajímalo, ví-li alespoň on sám, koho tím konkrétně myslí. A v čem například tkví blud „o prospěšnosti environmentální výchovy“. Ona je vůbec škodlivá? Čím a proč?

Jak utrpí naše „nebohá dítka“ (nebohá ovšem znamená zemřelá), když jim nějaký „ekologický aktivista“ bude vyprávět o nevyčíslitelném daru, kterým je pro nás zdravá příroda, o jejích hodnotách a o tom, že si zasluhuje naši úctu, jejímž projevem je poznání přírody a její ochrana? Že zdrženlivost ve spotřebě a v nárocích na takzvané civilizační vymoženosti nám může dát více svobody a více času, abychom přírodu mohli poznávat a více i mohli býti s ní a v ní, a tím třebas byli šťastnější? — Co by na takové osvětě bylo špatného, či komu by to škodilo? Přírodě?

Mluví-li se o Evropě, proč by její zítřek nemohl být světlý a skutečně obohacený o vzdělance z různých světadílů, když s nimi Evropa má desítky let dobré zkušenosti a jejich erudici ráda využívá, podobně jako jinde využívají schopností našich? Máme se v nemocnici bát lékařů — třeba černochů, když našich se nám ani nedostává? Manuální otrockou práci cizích státních příslušníků pokládáme za samozřejmou. Čím by nám vzdělanci měli škodit, nám Stoniš zatajil.

Také nevíme, „kolik profesionálních politických neziskových organizací objíždí naše školy“. No kolik? A neziskovky nejsou politické. A nemělo by jich naopak být více? A vskutku jsou jejich programy tak královsky placeny? Například jak? A nejsou naopak placeny málo? To asi ví jenom Stoniš.

Když si novinář neví rady, vždycky může obrátit svá slova proti neziskovkám nebo zeleným. Protože neziskovky na společnosti parazitují a zelení jsou jejími škůdci, že. Co ty neziskovky všechno vlastně dělají, nebo co by tedy neměly dělat, a co by se pak stalo, ani se neví.

Zvláštní věc: zelení, kteří u nás nemají téměř na nic vliv, škodí nejvíce! Jak je to možné? Nebývá pravdou ani to, že kdesi blokují výstavbu dálnic. Tu blokují vlastnické vztahy k pozemkům a zdlouhavá stavební řízení, jejímiž účastníky „zelení“ ani nejsou. Vliv zelených je ve skutečnosti tak malý, že ani nemají sil o svém nicotném vlivu společnost dostatečně uvědomit. Nejlépe společnost vystrašíte něčím, co není, to je ideální, nikdy nepoznaný společný nepřítel, protože i pouhý smír s ním je vyloučen, takže se může proti němu neustále táhnout, aniž by se muselo bojovat.

Zelení škodí už svou zeleností. Když u nás v městečku jednáme o problému zadržování vody v krajině, o tom, že pozemek zadržující vodu třebas může mít větší cenu než stavební parcela, tak aniž bychom při tom byli nějak zelení, už jsme z toho podezřelí — a tím je to v p... A v tom tkví všechen náš „zelený alarmismus“.

Skutečné „zelené aktivity“ je třeba vésti v ilegalitě a konspirativně. Před veřejností je nazvat jinak a udělat z nich něco jiného. Proto u nás konáme docela navštěvované pravicové besídky v rašeliništi na vhodně zvolených místech v přírodě. Bavíme se o autech, vyjasňujeme si rozdíly mezi Škodou Scala a Karoqem. Na přetřes se dostává také připravované SUV Škoda Kamiq. (Kdyby vás to zajímalo, tak velikost kufru kamiqu je 400 litrů, scala má zcela 467 litrů a karoq si činí nárok na 521 litrů, pašák!)

A tu někdo z nás, zelených v ilegalitě, pohlédne k nebi, ukáže prstem a vzkřikne, hle, stehlík! Pak zase se srovnávají jiná auta, jejichž nedostatkem je, že už nemají popelníček, a tu, hle, uhelníček! Nikoho to ale příliš nevzrušuje, až když kolega zelený Červený vzkřikl, hle, krouží tu sup, ale nebyl to sup, pouze na kruháči SUV.

Naši ochránci zvířat potajmu připravují docela pravicovou, tedy mnohem benevolentnější novelizaci zákona na ochranu zvířat, od níž si naopak slibují jeho zpřísnění, to až to projde všemi těmi koly.

Tak dneska škodíme společnosti my zelení!