Normalizace duše

Markéta Hrbková

Aniž bychom to před rokem 1989 předvídali či jen tušili, jsme dnes vystaveni další normalizaci. O něco hůře se jí vzdoruje, neboť není tak zřejmá. Bez duchovních hodnot je navíc velmi obtížné se orientovat.

Slovo normalizace nepojmenovávalo jen normalizování do neblahého extrému vyhroceného režimu, ale i stav, v němž vyprchává nadšení, víra v ideu ztrácí lesk své novosti a obsah začíná být nahrazován přizpůsobováním se „dané normě“, z níž se nenápadně vytratil obsah a v níž je možné jen v rámci nastavených mantinelů bojovat o holé přežití; bezfantazijní svět, kde ideál je nebezpečný likvidátor osobnosti, protože vzbuzuje jen bezmocný vztek, byl již v osmdesátých letech přítomen na obou stranách železné opony. Rozdělení na dva tábory však budilo klamnou iluzi, že ještě „o něco jde“.

Vzpomínám si na jednu situaci počátkem roku 1989. Norské velvyslanectví tehdy zorganizovalo pro studenty politologie z Osla setkání s mladými chartisty. Po oficiálním setkání na norském velvyslanectví jsme — Češi i Norové — svorně zamířili do hospody věci ještě pořádně probrat. Většinu večera zabrala diskuse, v níž nás naši norští přátelé přesvědčovali, že česká totalita je hrozná, ale totalita reklamy a konzumu není o moc přívětivější. Obě skupiny se rozloučily tak trochu s pocitem, že druhá strana nechápe, protože v tom nežije. A obě měly pravdu.

Pro ně pád sovětského režimu znamenal ztrátu vnějšího nepřítele, který jim byl zároveň důkazem, že „může být hůř“, a z hlubin vytlačil již přítomnou otázku „Co dál?“. Pro nás znamenal deset let nadšení a krásných představ, které se však postupně měnily v nazření toho, co už Norové věděli. Slepá honba za lákadly konzumerismu dospěje za nedlouhý čas do absurdní podoby, zacyklí se v sobě samé a začnou se drát na povrch prázdnota, neukojenost a egosolistní obraz člověka, které ji nejen provázejí, ale jsou počátkem i cílem této cesty.

Odtržení roviny řeči a roviny reality postihuje nejen politický prostor, ale i nejhlubší soukromí a hodnotový systém obyvatel. V našem běžném vnímání je slovo stále častěji spíš názvem než poukazem k realitě. A jak je nám od dětství vštěpováno do mysli — jako způsob orientace ve světě a zachování zdraví — při každém kroku rájem reklamních sloganů, je třeba jej nikoliv vzít vážně a promyslet, ale nevzít vážně, podezíravě očichat, protože je pravděpodobně prostředkem manipulace a založit do přihrádky, neboť další atakují ze všech stran. Když jsem občas zahlédla na ICQ rozhovor mého syna s kamarády z gymnázia, nestačila jsem žasnout. To nebyla slova skládající se do vět, které chtějí něco nového sdělit za sebe, ale poukazy na oběma stranám známá slova, která si protistrana bez potíží domyslí. Domluvené zkratky slov.

Je zajímavé, že v našem liberalistickém systému, který se profiluje láskou ke svobodě a důrazem na individualitu, moji osmnáctiletí svěřenci nevstupují do dospělého života s pocitem, že vývoj jejich osudu závisí na tom, kým jsou a jak budou žít, ať po stránce hodnot, názorů, zájmů či projevených vlastností, ale na tom, jak „padne karta“. Často diskutovaným kritériem pro výběr vysoké školy není zájem o obor či osobní schopnosti, ale předpokládaná možnost realizace v tom kterém oboru. Marně se jim snažím vysvětlit, že současný odhad nejbližšího vývoje v tomto ohledu je zcela nejistý.

Jejich otázkou není tolik „kdo jsem“, ale „jak se vejdu do systému“ (ostatně diskuse kolem SCIO testů a mnohých reforem školství mapují stejný příběh z druhé strany). Zdá se, že „čipy“, které nám pro nejbližší budoucnost často předpovídá sci-fi literatura, se nenápadně mění v čárové kódy.

S touto zvláštní vyprázdněností vztahu k budoucnosti, kterou si představujeme spíš jako splácení již využité hypotéky než snění o různorodých možnostech, které život třeba nabídne; vzrůstá také důraz na represivitu. Veselý, živý, sám v sobě konfliktní olympský domov řecké božské rodiny si na naší nebeské báni navlékl přísné soudcovské taláry. Když třídu dvaceti „náctiletých“ postavíte před úkol napsat o každém spolužákovi tři dobré a tři špatné vlastnosti, stanete se svědky zajímavého úkazu — na dobré vlastnosti se nedostává slov. Nemají termíny a žádají změnu zadání. Diovi zůstal v ruce trestající blesk a hrom, ale roh hojnosti splynul s povinnou výbavou opravňující člověka k existenci. Naděje mnohých se vztahují k usazení v normativu, dosažení nekritizovatelnosti.

Normalizační šeď, s kterou se potýkáme, zasahuje duši. Instanci, kterou dnes často nasáváme s exotickou vůní Východu či starých kultur, ale jen spoře vnímáme jako hlas ve vlastním nitru, se kterým bychom se přirozeně radili o svých činech; jako způsob prožívání svého života.

A duše nebojuje, duše chybí. Chybí jako spojení mezi slovy, jako víra v to, co ještě není a fantazie o smysluplném poslání člověka spojeném s dalšími rovinami bytí. Jako souvislost, motiv a žitá radost z daru.

Velmi mne potěšil článek Lukáše Krause o spojení skandinávské levice s různě smýšlejícími náboženskými skupinami. Zdá se mi, že důraz, který levice přirozeně klade na smysl celku, ji spojuje nejen se sociální tematikou, ekologií či vzděláním, ale samotnou vnitřní logikou svých argumentů tíhne i k ideám, které tento celek rozšiřují i o duchovní obsahy. Možnost trvale udržitelného rozvoje je vázána stejně na naši schopnost domluvit se s okolní krajinou jako na schopnost domluvit se s vlastní duší a vrátit budoucnosti snění.

Kolem konfliktu o středoškolské volby (o němž krásně referoval Jiří Pehe v článku Trapné hrátky okolo voleb středoškoláků „nanečisto“) se ukázalo, že levicové strany dnes trpí neschopností domluvit se s mladými lidmi. Podle své zkušenosti bych řekla, že veliký díl této neobliby je možno přičíst agresivním způsobům diskursu pravice, který tomuto věku konvenuje, ale tato situace zároveň vynáší na povrch, jak málo je česká politika jako celek zaměřena na budoucnost. Vize ČSSD tak, jak jsou v současnosti prezentovány, v nich oprávněně budí dojem, že jsou jen lehce posunutou alternativou světa pravice, navíc okořeněnou mentorstvím a moralismem.

Nepřinášejí naději na skutečnou změnu hodnot (jak tomu bylo třeba i v Obamově kampani v USA), ale nabídku jiného uspořádání téhož. Probudit zájem mladých znamená probudit jejich sny. Anebo spíš vtěsnat se do drobné mezírky, která vzniká předtím, než své rodící se sny „realisticky“ zaženou.

V tomto úkolu dnes v našem regionu asi mnoho nenapomůže zažité a od reality mnohokrát odtržené náboženské názvosloví ani několika režimy důsledně vykostěné apely na humanismus či „slušnost“, ale, v tom souhlasím s panem Krausem, radikální krok do neznáma, krok víry, který dá prostor i vizi, která může působit třeba i nepravděpodobně, ale dokáže probudit fantazii a vrátit občanům alespoň náznak důvěry ve veřejný prostor. Jestli takový obrat přijde z dílny ČSSD, nebo si vyžádá založení nové levicové strany, kdo ví.

    Diskuse
    April 14, 2010 v 6.54
    To je mistrně napsáno.
    AB
    April 14, 2010 v 7.34
    Adam Borzič - Praha
    Skvělý text. Je důležité zkoumat, jak působí nová normalizace v nitru. Opravdu, neprobudí-li v sobě levice vášeň a vizi, sotva něco zmůže. Teď jde o to společnost nadchnout - pro jiný způsob života - pro jiné vidění vlastní existence. Díky.
    DR
    April 14, 2010 v 12.25
    Pěkný článek. Souhlasím naprosto, že to, co současná společnost potřebuje nejvíc, je obnova duchovních hodnot, což zřejmě nepůjde bez výrazné radikalizace a jeho odvážného "kroku do neznáma". Rozhodně bych ho však nečekal od levice, která má tendenci snad ještě více než pravice o návrat k tématům a dikci "včerejška". Pokud může tento impuls od někud přijít, očekávám ho spíše ze strany aktivistické, postmoderní a ekologicky uvažující menšiny, která bude usilovat o decentralizaci, vytváření komunit a postupně bude vytvářet "ostrůvky svobody" v této společnosti.
    April 14, 2010 v 13.39
    hodnoty
    Jenže právě postmoderna si s "hodnotami" (srv. kritiku Karla Kosíka) jen pohrává. "Ostrůvků svobody" je habaděj. Žádná dílčí komunita nenahrazuje společnost. A je banální - avšak nutné - konstatovat, že včerejšek nelze od dneška a zítřka odstřihnout. Jen pak lze mluvit o dikci dneška. (Ledaže spoléháme na bezčasý "onen svět".)
    FK
    April 14, 2010 v 19.40
    Dobrý den,
    souhlasím s podstatou článku, jde o šedivou normalizaci, kterou si pro sebe nazývám bezobsažným pokusem o demokracii. Z mého pohledu ji vedle konzumnosti a ztráty hodnot z přemíry relativismu má na svědomí především úroveň politické kultury. Proto také pokládám hledání duše prostřednictvím ideologie - levicové, či pravicové - za pochybené. Možná bude potřeba radikalizace, nikoli však ideologická, nýbrž kulturní, spočívající nejen v návratu k hodnotám, ale i tlaku na zlepšení politickí kultury. To by mělo posunout naši demokraturu směrem k demokracii a dát jí nějaký obsah.
    Děkuji. Souhlasím, že základní impuls musí přijít z ostrovů pozitivní deviace ( tento termín, který znám od Salmona Harrieho, ale nevim, jestli tam je skutečně jeho původ, mne učaroval). Máte pravdu, že současná dikce zdejší levice je obzvlášť dikcí "včerejška". ale zdá se mi, že to hodně vychází právě z toho, že nemá své hodnotové zázemí. A kdyby jej měla nalézt, ocitla by se v těsné blízkosti těch aktivistických poloh.
    Levicové myšlení dnes člověka téměř neminutelně vede k pochybnosti o kapitalismu. Proto si také myslím, že to musí přijít zleva, protože pravicový obraz světa, který vládl půl stoletím ( i levici) se hroutí. V tomto směru tady máme radikální pravici, pravici a kapitalistický spolek komunistů.
    Já bych raději nerozdělovala jestli politická, ideologická, náboženská nebo kulturní, protože ta změna by měla zasáhnout právě to rozdělování.
    FK
    April 15, 2010 v 10.14
    Jistě, ale to rozdělování nemůže zasáhnout něco, co je jednostranné, jak jsou všechny ideologie, ale něco do široka rozkročené - tak jsem to myslil. Ideologizování je i zde ku škodě věci, jelikož velmi zjednodušuje pohled na složité problémy.
    Když ono to zmíněné odtržení roviny řeči a roviny reality má také hodně co do činění s naším zvykem specializace. Nemyslím si, že hledáme duši prostřednictvím ideologie, ale hledáme jazyk (tedy ideologii), který by umožňoval myslet určitým celistvějším způsobem. Tenhle v podstatě schizofrenický přístup ke skutečnosti jsme schopni žít jedině díky tomu, že slova nevědomky odkládáme do určitých kategorií. Nesrovnáváme je se skutečností ( to nestíháme) ani z ní mnohdy nevyrůstají, ale lovíme je z určitých předpřipravených kategorií, do nichž jsme je ve spěchu odložili nebo nám v tom bylo pomoženo. Hledáme-li slova, která vpustí duši a probudí ducha, zdá se mi, že musíme jít napříč těmto kategoriím. Ale, -v tom máte naprostou pravdu - přitom se vyhnout zjednodušení, ke kterému tento druh intuitivního myšlení z podstaty svádí.
    April 15, 2010 v 22.25
    Naděje a normalizace
    Myslím, že naše popolistopadové dějiny by se daly popsat těmito dvěma pojmy. Nejprve listopadová revoluce přinesla naději na vybudování slušné občanské demokratické společnosti, normalizace naopak přicházela s antikomunismem, který od počátku užíval podobné kádrovací metody jako komunistický režim vůči němuž se zdánlivě vymezoval, fakticky se obracel proti intelektuálům, chartistům, všem, kdo chtěli hledat nové, "třetí" cesty. Naději na ekonomický rozvoj i zachování společného státu Čechů a Slováků mnozí spojovali s Václavem Klausem, společný stát vzal za své ihned po volbách, ekonomický rozvoj šel ruku v ruce s podvody, tunelováním, privatizací bez pravidel a se zhasnutými světly. Další naději nabízel Miloš Zeman, jehož kritika "mafiánského kapitalismu", k níž se přidal i Václav Havel, slibovala nápravu poměrů. Ovšem už po dvou letech se Zeman spojil s Klausem a prostřednictvím opoziční smlouvy došlo k dělení moci i zisků z pokračující privatizace. Novou naději na slušnou sociálně demokratickou politiku přinesl Vladimír Špidla, ale ten byl z čela strany vytlačen "pragmatiky", kteří chtěli dělat podobnou ekonomickou politiku jako ODS, jen s odlišnou rétorikou. Jistou naději na ekologickou demokratickou politiku slibovali Bursíkovi Zelení, jak to dopadlo, nebudu rozvíjet, v tomto deníku už tomu bylo věnováno hodně místa. A dnes? Sociální demokraté, očištění lidovci i zelení se mi jeví jako slušnější, demokratičtější a perspektivnější než ODS a TOP 09 - ale velkou naději na změnu od nich nečekám. Negativní billboardová kampaň nic dobrého neslibuje a sociální jistoty samy o sobě duchovní hodnoty nejsou, jen lepší než privatizované nemocnice, školství, atd. Naděje a normalizace ovšem nejsou jak dobře píše autorka jen vnější poměry, ale stav našeho ducha. Jistou naději v sobě skrývá tento internetový deník a diskuse, které v něm probíhají, proto jde o to, abychom se nenechali utlouci ekonomickými a politickými normalizátory, kteří nejsou jen mimo nás, ale i v nás a hledali nové cesty demokratické naděje, svobody, participace, solidarity i odpovědnosti.
    + Další komentáře