První prosincovou neděli se na věncích na stolech křesťanských domácností a po západu slunce na osmiramenných svícnech v oknech židovských domovů rozsvítila první svíčka. Pokračuje to dalšími třemi adventními nedělemi a dalšími sedmi dny chanuky.

Židovský domácí rituál se spojuje s příběhem o znesvěcení jeruzalémského Chrámu a o obnově kultu v něm po porážce nepřátel. Olej ve svícnu ve svatyni určený na jeden den hořel osm dní, než se stihl podle všech předpisů vylisovat nový olej.

Věnec se čtyřmi svícemi podle čtyř adventních nedělí se rozsvěcoval napřed v luterských domácnostech a pak zvyk převzali křesťané různých vyznání. Narození Ježíše Krista je příchod toho, jehož křesťané vyznávají jako Světlo světa.

Světlo je jednou z metafor pro skutečnost božskou, probuzenou Mysl, jež je prostorem všech událostí a věcí. Vypadá to, jako by snad nezáměrně tento kult Světla potvrzovala i současná fyzikální kosmologie. Počátek vesmíru po Velkém třesku je energetický stav někdy charakterizovaný jako světlo. Budí to dojem, že vesmír zrcadlí světelnou božskou skutečnost. Vše má v tomto smyslu původ ve světle.

Světlo se v těchto dnech jeví jako poražené tmou. Tmu potřebuje, bez ní bychom neviděli nic. Světlo je to, díky čemu vůbec něco vidíme. Světlo v zápase s tmou však tvoří barvy a tvary. Světlo mysli činí svět naším světem, ale ne naším ve smyslu vlastnictví. Spíše se svět stává námi a my světem. Svět se zjevuje jako od počátku proniknutý vědomím.