První prosincovou neděli se na věncích na stolech křesťanských domácností a po západu slunce na osmiramenných svícnech v oknech židovských domovů rozsvítila první svíčka. Pokračuje to dalšími třemi adventními nedělemi a dalšími sedmi dny chanuky.

Židovský domácí rituál se spojuje s příběhem o znesvěcení jeruzalémského Chrámu a o obnově kultu v něm po porážce nepřátel. Olej ve svícnu ve svatyni určený na jeden den hořel osm dní, než se stihl podle všech předpisů vylisovat nový olej.

Věnec se čtyřmi svícemi podle čtyř adventních nedělí se rozsvěcoval napřed v luterských domácnostech a pak zvyk převzali křesťané různých vyznání. Narození Ježíše Krista je příchod toho, jehož křesťané vyznávají jako Světlo světa.

Světlo je jednou z metafor pro skutečnost božskou, probuzenou Mysl, jež je prostorem všech událostí a věcí. Vypadá to, jako by snad nezáměrně tento kult Světla potvrzovala i současná fyzikální kosmologie. Počátek vesmíru po Velkém třesku je energetický stav někdy charakterizovaný jako světlo. Budí to dojem, že vesmír zrcadlí světelnou božskou skutečnost. Vše má v tomto smyslu původ ve světle.

Světlo se v těchto dnech jeví jako poražené tmou. Tmu potřebuje, bez ní bychom neviděli nic. Světlo je to, díky čemu vůbec něco vidíme. Světlo v zápase s tmou však tvoří barvy a tvary. Světlo mysli činí svět naším světem, ale ne naším ve smyslu vlastnictví. Spíše se svět stává námi a my světem. Svět se zjevuje jako od počátku proniknutý vědomím.

↗

Světlo v nás se může v těchto temných dnech prolomit do naší všednosti. Foto Pexels

Vítězící temnotu v nás znázorňují tyto dny na severní polokouli. Je to položivot, bytí kontaminované nicotou, uzavřenost v sobě, oddělenost, nepřátelství s lidmi, s věcmi a se sebou samými. Sociálním obrazem této duchovní temnoty jsou všechny podoby diktatury, politické i ekonomické, tedy také faktická diktatura kapitálu, umrtvené práce, nad člověkem jednajícím a tvořícím. Sociální temnotou je nerovnoprávné a násilím ohrožené postavení žen a jsou to všemožně omezované menšiny.

V této situaci máme porozumění pro slova Janova evangelia, aniž bychom je museli brát konfesně. Můžeme je brát jako mytopoetický popis lidské situace. Mám na mysli slova: To světlo svítí ve tmě, ale tma je nepohltila. To, co je v člověku světelné povahy, se může díky naší bdělosti ozývat a může se to prolomit do naší všednosti. Obrazem probuzeného lidství může být Ježíš, ale historické rekvizity jsou nepodstatné. Ukazují, že se to vše týká konkrétního života v každém čase a na každém místě.

Uprostřed nejtemnějších dnů roku vyhlížíme návrat světla. Těšíme se na obrat v den svaté Lucie (Světlany), od kterého, zatím jen večer, přibývá světla minutku po minutce. Až po slunovratu, kolem Nového roku se to obrátí i ráno. Slunce začne vycházet dřív. I když to nemusíme činit tématem svých debat a úvah (máme dost jiných starostí).

Uvědomujeme si, že světlo je také život. Jakýmsi záhadným, ne zcela objasněným způsobem živí rostliny. A z nich se uložená sluneční energie rozšiřuje k ostatním formám života. Oslava světla je přitakáním životu, je to oslava života.

Letos se sešly dva svátky přibývajícího světla ve stejný den. Může nám to připomenout společnou tradici ustavující náš kulturní a civilizační okruh. Můžeme pomyslet i na islám, který v těchto dnech takový svátek nemá. Ve 24. kapitole Koránu však čteme: A Bůh je světlem nebes i země. … A je to světlo na světle.

Můžeme se klidně nechat v chmurných, sychravých dnech a uprostřed lidských temnot utěšit scenerií blízkých Vánoc. Můžeme přivřít oči nad tím, že Marii pracující k porodu nikde nepřijali. Nedávno vydaná Parabible ji s Josefem a novorozencem umisťuje pod most. Můžeme ignorovat to, že se rodina záhy ocitá v pozici uprchlíků.

Můžeme tradičně spíše vážný ráz adventu překrýt, jak se to běžně děje, předčasnou vánoční náladou a myslet na „šťastné a veselé“ svátky. Lze si přát šťastnou chanuku. Ale to světlo, které prozařuje temnoty, nás může vést i jinudy, méně útěšnými cestami.

Slunce v duši, když k němu prozřeme, nasvěcuje, možná i nepříjemně životní situace. Probouzí, tradičně řečeno, k moudrosti a soucitu. Ke snaze, nakolik to můžeme ovlivnit, aby lidé (a ostatní cítící bytosti) co možno nejméně trpěli a aby co možno nejvíce dosahovali míru a radosti. K tomu patří ostré nasvícení dramatických životních situací a své role v nich. Dny chanuky a adventu mohou být dobou ostřejšího vnímání lidí v nouzi.

Ve dnech nadcházející zimy jsou nejohroženější lidé bez práce a bez domova, lidé bydlící provizorně, lidé, jejichž právo na střechu nad hlavou je zpochybněno. Levný argument poukazuje na to, že nemalá část z nich si svou situaci přivodila sama. Můžeme být realističtí a uznat to. Neznamená to, že máme chladně míjet ohrožení jejich života.

A už vůbec bychom neměli zapomínat, že potíž není jen v lidských chybách, že je také v systému. Otřesná je systémová podpora odporného lichvářství. Jistěže je třeba podporovat plnění vzájemných závazků a je na místě znevýhodnit toho, kdo závazky k druhé straně neplní. Enormní růst dlužné částky na straně člověka, který se dopustil nanejvýš lehkého opomenutí, nesmyslné a neprokazatelné náklady soudního a exekučního řízení však sráží lidi do neřešitelných situací.

K sociální temnotě, která musí být prosvícena a spravedlivě řešena, je i to, že lidé práce ve vztahu k firmám tahají za kratší konec provazu. Nejsou rovnocennými partnery v ekonomickém procesu. Jejich paritní postavení v rozhodování a jejich podíl na úspěchu nebo neúspěchu zaměstnavatele (vedle řádného ocenění jejich pracovní síly), to je téma zapomínané. Duchovní smysl a náplň této doby by nám mohl vrátit ochotu se tím zabývat a sílu tento zápas podniknout.