Stačilo mi v pondělí dvakrát přejít sídlištní park, aby mi byl třikrát nabídnut Akční program pro Prosek. Skoro jsem si pomyslel, že jsem se ocitl v dávné budovatelské minulosti. Avšak ne, pouze šlo o poslední pokus ANO pojistit si hlasy z okrajů Prahy. Nad všelijakými akčními plány ministerstev se sice premiér Babiš vzteká, ale když jde o to předvést dynamiku před voličem, mohou se jeho brigádníci přetrhnout.

Otázka je, co z toho vyleze. Uvěří pražští voliči lídrovi ANO Petru Stuchlíkovi, že vyrve Prahu z rukou svým kolegům, kteří ji třímali doposud, a vrátí ji — podle jeho slov — obyvatelům? Z Babišova poselství Pražanům jsem si odnesl, že před čtyřmi lety stálo hlavní město na pokraji propasti. Pod primátorkou Krnáčovou z ANO však udělalo velký krok kupředu. Vím, starý vtip, ale hodí se.

Potíž je v tom, že před letošními volbami do místních zastupitelstev a třetiny Senátu všechny jistoty selhávají. Reprezentanti stran, které tam nebo onde vládly, se tváří jako by nic — oni muzikanti. Opozice tepe korupci, byrokracii, neprůhlednost. A to i ta, která v minulosti šanci dělat to jinak promarnila.

Ke konkrétním slibům se politici uchylují výjimečně. A když, tak leda k drobnějším — typu „Postavíme o autobusovou zastávku víc“. Zato v předstírání dynamiky a poctivosti lámou rekordy. Občas se něco též podaří dokončit. No považte, mezi dvěmi stanicemi pražského metra začal fungovat mobilní signál! Volejte třikrát sláva! Prý v matce měst půjde platit v MHD i platebními kartami!

Při prohlížení soupisek kandidátů mě napadlo, že kovářova kobyla chodí bosa. Obracel jsem plachtu tam a zpátky a bezradně koukal na ta jména. Vytyčil jsem si kritéria: změna, zkušenost, solidní značka, dobrý program. Na nikoho nepasovala všechna. Potom jsem se přistihl, že jsem negativní: vylučuji, koho nevolit, a až ve druhém kroku hledám někoho důvěryhodného. Klíčovou pomůckou je paměť. Je mi líto sklerotiků i prvovoličů. Já naštěstí už vím, kdo a jak moc mne kdy zklamal. Při té vzpomínce mám chuť raději sáhnout po nějakém nepopsaném listu…

Voličova muka strany leckde nezmírňují. Nástupci se ke svým předchůdcům nehlásí, ani když kopou za stejný tým. Napříč republikou vznikají pestré koalice zelených a lidovců, konzervativců a socialistů, nebe a pekla. Adepti o mandát si pletou žánry. Kandidáti na starosty bojují proti migraci, uchazeči o Senát slibují výstavbu školek a dopravní infrastruktury v obci.

Tam, kde dosud měli šikovného senátora, se musejí obejít bez něj. V Třebíči končí František Bublan, v Mladé Boleslavi Jaromír Jermář. Na Litoměřicku to zabalil Hassan Mezian. Jeho domovská sociální demokracie si ani nedala tu práci, aby na startovní čáru postavila nového borce. Raději závod vypustila. I to hodně vypovídá o její kondici...

Nikdo netuší, jaký klub bude v horní komoře nejsilnější. Dočkají se lidovci? Vzchopí se ODS? Nebo STAN? Či si nejvíc senátorů udrží ČSSD? A podaří se ANO prolomit dosavadní smůlu?

Senátní loterie se do značné míry odvíjí od voličské účasti. Kolik hlasujících přijde? A jací budou? Co chtějí? Komu fandí?

Zájem o komunál bude vyšší. Ale ani tam netušíme, zda pofrčí polepšené staré páky, ti, co je posledně prohnali, aby pak skončili ve vyjetých kolejích, nebo úplní nováčci s nepokaňkanou košilí. Víme jen, že během čtyř let ubylo sedmnáct tisíc kandidátů a že v sedmnácti obcích v zemi se volit nebude, poněvadž v nich nikdo nesestavil žádnou kandidátku.

Přejme si šťastnou ruku a radujme se aspoň z konce kampaně. Byla drsná, plná trhání a přelepů plakátů i kostlivců padajících ze skříní. Moc si toho z ní nezapamatuji. Snad jen, že kdo nemá telefon na Babiše, jako by nebyl, že z popelnic mohou vyskakovat politici a že — aspoň podle inzerce, kterou jsem našel ve schránce — pejsci by volili SPD. My lidé to máme těžší.