O letošních prázdninách se mi často, kdovíproč, vybavuje horké léto před devíti lety, kdy jsem měla po maturitě a chystala se na vysokou. Byly to nejdelší prázdniny v životě — trvaly čtyři měsíce a pamatuju si z nich hlavně blíže neurčený matoucí pocit nejistoty a obav, ale zároveň vzrušení z něčeho nového. Byla jsem tehdy přesvědčená, že na vysoké škole začíná všechno podstatné, a nadchází tak fáze, kdy se člověk vymaní z bezprostřední kontroly autorit a zařizuje si život konečně podle svého.

Před nástupem na školu jsme s kamarádkou jezdily měsíc stopem po Francii. Neměly jsme peníze, bylo nám pořád vedro a většinu času jsme žily z instantního jídla. Během přejíždění a hledání kempu jsme často probíraly právě to, co od života chceme. Všechno vypadalo tak jednoduše. Člověk vystuduje školu, která bude nutně skvělá, protože je to koneckonců univerzita, najde si práci, bude dělat něco, co ho baví, a někdy, možná, bude mít děti.

Všechny volby jsem tenkrát vnímala jako neproblematické a nezatížené ničím jiným než vlastním rozhodnutím. Hodně lidí z mého okolí volilo pravicové strany, a tak jsem pro sebe ani nahlas tohle zaměření na jednotlivce a jeho směřování nezpochybňovala. Všude jsem slýchala, že levici volí ti, kteří toho moc nedokázali nebo kteří nedosáhli toho, co chtěli. A tehdy mi připadalo, že není obtížné dosáhnout na takový život, který člověk chce.

Trhání neproblematizovaného vidění světa