O letošních prázdninách se mi často, kdovíproč, vybavuje horké léto před devíti lety, kdy jsem měla po maturitě a chystala se na vysokou. Byly to nejdelší prázdniny v životě — trvaly čtyři měsíce a pamatuju si z nich hlavně blíže neurčený matoucí pocit nejistoty a obav, ale zároveň vzrušení z něčeho nového. Byla jsem tehdy přesvědčená, že na vysoké škole začíná všechno podstatné, a nadchází tak fáze, kdy se člověk vymaní z bezprostřední kontroly autorit a zařizuje si život konečně podle svého.

Před nástupem na školu jsme s kamarádkou jezdily měsíc stopem po Francii. Neměly jsme peníze, bylo nám pořád vedro a většinu času jsme žily z instantního jídla. Během přejíždění a hledání kempu jsme často probíraly právě to, co od života chceme. Všechno vypadalo tak jednoduše. Člověk vystuduje školu, která bude nutně skvělá, protože je to koneckonců univerzita, najde si práci, bude dělat něco, co ho baví, a někdy, možná, bude mít děti.

Všechny volby jsem tenkrát vnímala jako neproblematické a nezatížené ničím jiným než vlastním rozhodnutím. Hodně lidí z mého okolí volilo pravicové strany, a tak jsem pro sebe ani nahlas tohle zaměření na jednotlivce a jeho směřování nezpochybňovala. Všude jsem slýchala, že levici volí ti, kteří toho moc nedokázali nebo kteří nedosáhli toho, co chtěli. A tehdy mi připadalo, že není obtížné dosáhnout na takový život, který člověk chce.

Trhání neproblematizovaného vidění světa

Na vysoké škole pravicový diskurs ještě přitvrdil, a to nejen v řadách spolužáků a spolužaček, ale také pedagogického sboru, který svou ideologičnost ovšem často prezentoval jako „zdravý rozum“. Studovala jsem média a garantka oboru nám na jedné z prvních hodin řekla, že pozve zástupce všech celostátních deníků a týdeníků kromě jednoho, protože ruďas ona nemá ráda.

Nikdo z nás její postoj tenkrát nerozporoval, nikdo se proti němu neozval. Namísto toho přišli lidé ze „schválených“ médií, přičemž jeden vlivný konzervativní šéfredaktor věnoval celou hodinu a půl tomu, že nám kreslil graf zobrazující situaci v deníku před jeho příchodem (hrůza a zmar) a po jeho příchodu (štěstí a růst).

↗

Ať se snažíte sebevíc, zařídit si život podle svého se může stát nesplnitelným úkolem. Foto TheeErin, flickr.com

Tehdy taky začala narůstat obliba nově vzniklé TOP 09, kdy asi vrchol absurdity v mém okolí představovaly ty situace, kdy mladí lidé žijící na kolejích a chodící na mizerně placené brigády obhajovali návrh zavést školné na univerzitách. Později, když jsem se bavila se studenty a studentkami ze zahraničí, překvapovalo mě, kolika z nich přijdou tyhle konzervativní směry legrační. Nechápali, jak mohou sami studující chtít, aby se jejich vzdělání zpoplatnilo.

Někdy v té době se mi začalo trhat do té doby neproblematizované vidění světa jako série nekončících možností, které jsou otevřené pro všechny. Autorita institucí, které jsem si celé roky idealizovala, byla narušená, což byl samozřejmě důležitý a podstatný proces. Tenkrát jsem ale byla hlavně zmatená a naštvaná.

Ne individuální, ale strukturální problémy

Studovala jsem potom ještě další školu, našla si bydlení v nájmu, začala pracovat. Zařídit si život jednoduše podle svého se začalo jevit jako obtížný, nesplnitelný úkol, a to i když člověk neměl velká očekávání. Problém byl vůbec najít si práci. Nárazové brigády, neplacené nebo špatně placené stáže. Do toho nájmy, které vytvářely z bydlení pro dva víceméně luxusní záležitost. Odpověď zprava na všechny tyhle trable byla, že se stačí snažit víc. Jenže bylo čím dál jasnější, že snažit se víc není v přímé návaznosti na to mít se lépe.

Až kritické teorie a texty popisující některé společenské mechanismy a konstrukty mi přinesly určitou úlevu, že hodně z věcí, se kterými se člověk každodenně potýká, nejsou individuální, ale strukturální. Celkem záhy se pak naruší i ta jednorozměrná představa o svobodě, která má pro každého jiné parametry a rozměry. Oslavy 17. listopadu, na kterých se jen děkuje, mi začaly připadat jako nepromyšlené velebení statu quo, aniž by se dodávalo to zásadní: totiž kdo z téhle svobody profituje především a kdo naopak vůbec — kdo je v současném stavu marginalizovaný, na koho se zapomíná…

Vzývání neoliberálních hodnot se stalo jakýmsi morálním kompasem „lepších“ lidí nebo těch, kteří by k nim rádi patřili. Jenže řízení se takovým kompasem vede ke společnosti, ve které propastně narůstají rozdíly a ve které se nejsme schopni dohodnout na společném postupu v otázkách klimatických změn ani zmírňování chudoby. Namísto toho slýcháme, že se stačí prostě víc snažit a ono to všechno nějak půjde.

Nic z téhle kritiky mě to léto před devíti lety, kdy jsem zažívala nejdelší prázdniny v životě, nenapadalo. A dost možná bych nic z toho ani nepřijala. Vstup do dospělého života se jevil jako snadný a uhlazený, protože jsem přece dělala všechno správně — respektive tak, jak mě to učili.

Přesto mi vlastně máloco připadá z dnešního pohledu užitečnější než ta pozdější deziluze a naštvanost. Ty totiž — v ideálním případě — mohou přinést něco nového a potřebně rozezleného.