Senátní volby v Praze rozčísly dusno, ve kterém se až dosud skvěle dařilo okurkám. Kandidát za SPD Ladislav Jakl musí vysvětlovat, jak to přesně myslel se svou kritikou rovného všeobecného hlasovacího práva, které podle jeho názoru poškodilo a pokřivilo ideu lidské svobody, a kdyby se před sto lety nezavedlo, snad by nám bylo svobodněji.

Na rozdíl od ostatních komentátorů a politických protivníků Jakla nebudu reagovat na samotné myšlenky, které budoucí senátor prezentuje, protože to nemá smysl. Rád bych se spíše krátce zamyslel nad tím, jakých výsledků se dobereme, pokud na diskusi o vhodnosti zavedení všeobecného rovného hlasovacího práva přistoupíme.

Nejprve by bylo vhodné, abych stručně obhájil to, proč se nehodlám diskuse v rovině věcné argumentace účastnit. Jaklova pozice v celé věci, a především jeho kandidatura za SPD je absurdní do té míry, že podle mého soudu v celé věci žádnou rozumnou polemiku ani vést nejde. Když se někoho zeptáte, kolik je hodin a on vám odpoví, že je přesně za sto švestek pomeranč, nemá cenu ptát se dál, protože váš potenciální partner evidentně nemá kapacity nebo zájem vést jakoukoli smysluplnou konverzaci.