Senátní volby v Praze rozčísly dusno, ve kterém se až dosud skvěle dařilo okurkám. Kandidát za SPD Ladislav Jakl musí vysvětlovat, jak to přesně myslel se svou kritikou rovného všeobecného hlasovacího práva, které podle jeho názoru poškodilo a pokřivilo ideu lidské svobody, a kdyby se před sto lety nezavedlo, snad by nám bylo svobodněji.

Na rozdíl od ostatních komentátorů a politických protivníků Jakla nebudu reagovat na samotné myšlenky, které budoucí senátor prezentuje, protože to nemá smysl. Rád bych se spíše krátce zamyslel nad tím, jakých výsledků se dobereme, pokud na diskusi o vhodnosti zavedení všeobecného rovného hlasovacího práva přistoupíme.

Nejprve by bylo vhodné, abych stručně obhájil to, proč se nehodlám diskuse v rovině věcné argumentace účastnit. Jaklova pozice v celé věci, a především jeho kandidatura za SPD je absurdní do té míry, že podle mého soudu v celé věci žádnou rozumnou polemiku ani vést nejde. Když se někoho zeptáte, kolik je hodin a on vám odpoví, že je přesně za sto švestek pomeranč, nemá cenu ptát se dál, protože váš potenciální partner evidentně nemá kapacity nebo zájem vést jakoukoli smysluplnou konverzaci.

↗

Jakl se celý svůj politický a profesní život bral za představu politiky, která je založena na suverénní roli politika v zastupitelské demokracii, jehož mohou občané kontrolovat jen prostřednictvím voleb. V mezidobí může zvolený zástupce podle klasické jaklovštiny dělat prakticky cokoli — jedinou a dostačující legitimizací jeho kroků je mandát vzešlý z voleb. Pokud se aktivní občané snaží politiku ovlivňovat i v mezidobí, stávají se potížisty, kteří skoro ohrožují demokracii.

Občanská společnost, která je představovaná zájmovými spolky, sdruženími a aktivisty různého ražení, je úhlavním nepřítelem, kterého je třeba oslabit, delegitimizovat a umlčet. Podobně se Jakl vždy stavěl i k jakémukoli náznaku přímé demokracie, která by snad měla vytlačovat suverénní postavení demokracie zastupitelské. Není to tak dávno, co bylo slovo „referendum“ v kruzích kolem Institutu Václava Klause takovým malým Voldemortem: nevyslovuje se.

Věren svým zásadám se tedy bývalý kancléř rozhodl kandidovat v barvách strany, která má přímou demokracii v názvu a ve sněmovně předložila návrh na zavedení všeobecného referenda v rozsahu, který by zastupitelskou demokracii paralyzoval a učinil zbytečnou. V rozhovoru s Martinem Veselovským Jakl tvrdí, že program SPD vlastně nezná a nezajímá ho. Že mu jde hlavně o odpor SPD k migraci a Evropské unii. V naší politice přece žádná jiná strana proti migraci a EU nebojuje.

Taneční pro pokročilé

Z politologického hlediska je Jaklova kandidatura takové contradictio in adjecto. Z politologického hlediska je to výše zmíněná odpověď „za sto švestek pomeranč“ na otázku „kolik je hodin“. Stejně je to s Jaklovým blábolením o volebním právu žen. Argumentace, kterou použil u Veselovského, je absurdní, především proto, že samu sebe vyvrací. Jak tedy senátorství Jakla dešifrovat?

Když jsem na střední škole chodil do tanečních, sešlo se nás na lekcích vždy několik ročníků z různých škol. Atmosféra tam byla napjatá a nepříjemná. V jakémsi momentu, když taneční mistr cosi vysvětloval a v sále bylo jinak ticho, si jeden z frekventantů hlasitě říhnul. Celý sál se propadl hlasitého smíchu. Ačkoli se jednalo o dialekticky nezachytitelný moment, nezáleželo na tom.

Atmosféra večera se rozbila. Autor tohoto faux pas se okamžitě dostal do pozornosti všech v sále, byl za hrdinu okamžiku. Kdyby frekventant seděl jako ostatní jako pravítko a hrál podle pravidel jako všichni ostatní, nikdo by si jej nevšiml. Byla to vzpoura jednak proti okamžiku, jednak proti těm, kteří stejně jako ve školních škamnách byli i tady dokonalí, vzorní — prostě proti šprtům.

Jaklova kandidatura za SPD není ničím jiným než takovým politickým říhnutím. Upoutává na sebe pozornost, šokuje a pohoršuje. Najednou všichni řeší Jakla a to, jak může být tak nekonzistentní a tak bezcharakterní, že kandiduje za absurdní uskupení, jako je právě SPD. Ze všech nejvíc se nad tím rozčilují právě „političtí šprti“ (spjatí především s liberály ze střední třídy), kteří jsou cílem všech „politicky nekorektních“ kopanců a ataků. A čím víc se političtí vzorňáci rozčilují nad tím, jak je Jakl drzý a prohnaný, nebo nad tím, jak hloupí a cyničtí jsou jejich spoluobčané, když pořád věří na uprchlické hordy, ačkoli žádné fakticky nepřišly, tím větší radost a uspokojení z toho budoucí senátor i jeho voliči mají.

V zápase, který vedou, totiž nejde o to, kdo má pravdu, ale o to, kdo má převahu. Třeba malý Láďa trhával mouchám nožičky, a jistě to nedělal proto, že by s nimi chtěl polemizovat nebo zjistit, jak se věci mají a kde je pravda. Dělal to prostě proto, že ho to bavilo a dávalo mu to pocit moci a převahy. Když teď obléká stranické kimono Tomia Okamury, nedělá to proto, že by chtěl bojovat za nějaké ideje, ale proto, že tím šokuje, vzbudí pozornost, a snáze se tak přiblíží k naplnění jediného skutečného obsahu „klausismu“: zisku politické moci. Jestli chceme Jakla porazit, musíme jej přestat brát vážně.