Dosud jsem neměla potřebu oslovit současnou hlavu státu. Přesněji potřeba občas byla, ale proč vynakládat zbytečně energii? Síla se má napírat tam, kde to má smysl. Svému přesvědčení jsem však nakonec nedostála, když Václav Klaus nepodepsal rozhodnutí Poslanecké sněmovny PČR vrátit výši peněžité pomoci v mateřství na loňskou úroveň. Otázkám kolem životních podmínek rodin s dětmi jsem se začala dobrovolnicky věnovat od vzniku hnutí Pražské matky a moje téměř dvacetileté „putování“ s mateřskými centry vyústilo v systematické úsilí o zlepšování prorodinné politiky.

A právě proto jsem se nakonec rozhodla formou otevřeného dopisu polemizovat s prezidentem České republiky. Upřímně řečeno to, že zákon podepíše, jsem nečekala, vždyť je to muž neměnných postojů. K dopisu mne nakonec, vyprovokovala zdůvodnění, o která se opírá a která uveřejnil na svých webových stránkách. S těmi jsem ve svém otevřeném dopise polemizovala.

Jedná se jednak o alibistické tvrzení: „V souhrnu naší mateřské s neobvykle dlouhou rodičovskou však stále v mezinárodním srovnání poskytujeme rodinám s dětmi z veřejných prostředků nadstandardní zaopatření.“ A pak o klasickou výmluvu, že „naše země současný systém sociálního zabezpečení poskytuje na dluh“, a ta je doplněna vysvětlením: „Naše rozpočtová situace však vyžadovala rychlé kroky. Složitější, byť vhodnější opatření se bohužel nedala udělat škrtem pera, ani zvednutím ruky ve sněmovně.“

Na první pohled srozumitelné zdůvodnění, které však u mne neobstálo, už jen proto, že v „novoročních projevech“ Václav Klaus vyzývá k hledání řešení „specifických problémů našich spoluobčanů“, mezi které rodiny s dětmi jmenovitě řadí.

Odpověď z „Hradu“ mne nenechala dlouho čekat. Odkryla práci prezidentské kanceláře. Dopisy skutečně nekončí v koši. Zdá se, že se dokonce snaží seznámit s neznámými autory dopisů. Podepsala jsem se totiž záměrně „Rut Kolínská, matka pěti dnes už dospělých dětí“ a z odpovědi jasně vyplývá, že moje „anonymita“ byl odhalena. Pokud se takto zachází s každým občanem, který má důvod napsat hlavě státu, pak takový přístup oceňuji.

Tím však mé ocenění končí, neb další odstavce naznačují povrchnost odpovědi, kterou na žádost Václava Klause vypracoval Ladislav Jakl. Píše totiž: „Jeho rozhodnutí nepodepsat žádný zákon, který by vedl k prohloubení schodku státního rozpočtu, bylo v médiích mnohokrát citováno a je včetně zdůvodnění uvedeno i na oficiálních internetových stránkách prezidenta republiky. Věřím, že jste si ho přečetla a nespoléhala pouze na jeho mediální interpretace.“ Přestože v dopise uvádím: „Na Vašich stránkách jsem našla zdůvodnění Vašeho rozhodnutí.“

Takové přehlédnutí bych asi skousla, kdyby Ladislav Jakl na závěr dopisu nepřidal: „Za sebe pak dodávám, že státní výroba dětí či organizování jejich ,produkce' za peníze poplatníků nemusí být projevem úcty k životu, ale spíše sociálního inženýrství. Kult státem podporovaného plození dětí spíše patří k jiným než demokratickým režimům.“

Jak naložit s těmito slovy, která vyrážejí dech a nepotřebují komentář?

Dodatek Ladislava Jakla rovněž odhaluje a dokresluje zákulisí práce kanceláře prezidenta republiky. Tajemník hlavy státu je požádán, aby se „blíže zabýval“ došlým dopisem a zdá se, že má volnou ruku k přidávání svých dovětků. Kolik podobných dodatků koluje v odpovědích z prezidentské kanceláře? A je to s vědomím nebo bez vědomí Václava Klause?