„Tři týdny trvalo stovkám mediálních štábů, než našly prvního zamaštěného ptáka a hned jeho fotogenické záběry oblétly celý svět.“ Umím si představit, s jakou chutí a lehkostí Ladislav Jakl, tajemník prezidenta republiky, tuto větu do svého blogu na iDnes vepsal. „Jistěže na tom všem humbuku kdosi vydělává,“ uvádí tajnosnubně Jakl a má na mysli zájem novinářů, politiků, enviromentálních aktivistů i běžných občanů o obrovskou ekologickou katastrofu odehrávající se v Mexickém zálivu.

Nehodlám zde referovat o ropné skvrně neuvěřitelných rozměrů. To zde ostatně před časem učinil Petr Jedlička. U Jakla a jeho hradního názorového dvojčete, Petra Hájka, ve skutečnosti nejde ani o ropu, ani — v jiných případech — o kouření, o Darwina či o bruselský diktát.

Oč tedy? O lacinou provokaci? První dojem takový být může. To bychom ale podceňovali ambice i inteligenci obou pánů. Usilují o atraktivní ventilování a přiostřování názorů svého šéfa, Václava Klause? To bychom se mohli dotknout jejich vlastního ega. Byť, jak známo, vrána k vráně sedá… Dokreslují a prohlubují specifickou ideologii, v níž hlavními přísadami jsou ekonomický neoliberalismus a hodnotový neokonzervativismus? Tady už se, myslím, blížíme jádru.

Když Petr Hájek napsal působivou knihu Smrt ve středu, byl její obsah recenzenty zploštěn: zástupce kancléře prý zpochybňuje průběh a oficiální interpretaci černého amerického 11. září. Ve skutečnosti se autor pustil do médií a jejich eliminování alternativního výkladu událostí. Hájek se nám pokusil vysvětlit, že nás média ovládají, že námi manipulují, že máme tendenci věřit pouze tomu, co nám naservírují. Obdobně si teď počíná Jakl, když sdělovacím prostředkům vyčítá, že — v čímsi zájmu — udělaly velblouda z jednoho zamaštěného ptáka.

Nedůvěra v média, jež často hýří neprofesionalitou, a ostražitost před tzv. mediokracií je na místě. Neradujme se však předčasně: Jakl s Hájkem na jedné lodi s představiteli kritického myšlení neplují.

Možná jsem paranoidní, leč hradní výsadek podezřívám z vypečené záludnosti. Nevěřte médiím, radí nám. Nevěřte aktivistům, nevěřte zkorumpovaným politikům… Nevěřte nikomu.

Neurotický člověk, který nevěří nikomu a i na televizní záběry pohlíží skrz prsty, je velmi snadnou obětí pochybných kazatelů a ideologů. Tam, kde nám střípky současného komplikovaného světa nezapadají do mozaiky, oni mají jasno. Disponují jednoduchým, přesvědčivým a v mnoha ohledech líbivým výkladem světa. Je ucelený, na první pohled bez jediného kazu. Přináší též posluchačům uklidňující pohodlí, únik od reality.

Máte dojem, že jsem sklouzl k popisování nějaké sekty? Pak se nemýlíte. Máme co do činění se sektařením důmyslným a působivým, o to nebezpečnějším, že není uzavřeno kdesi v lesích na konci světa, ale má své zřetelné politické ambice. Podobně jako náboženští fanatici uhrančivě řečnící z obrazovek amerických soukromých televizních kanálů.

Příbuzní našich sektářů se snažili nějaký čas tahat za nitky v republikánském Bílém domě. Dostali přes prsty. Pražský hrad je výrazná lokalita, leč s pramalým faktickým dopadem. Proto také hradní osazenstvo bylo dosud spíš terčem posměchu než bádání. Situace se ale změnila po květnových volbách. Konzervativec Petr Nečas přizval do Strakovky výstředního Romana Jocha a celá ODS prochází procesem intenzivní ideologizace. Z takového Pavla Drobila na ministerstvu životního prostředí musí být Jakl v sedmém nebi.

Už to není pouze otázka racionální střízlivosti, kvalitního vzdělání či poctivosti médií, ale i politického zápasu. Je úkolem progresivních demokratických politických proudů obhájit otevřenou a dynamickou alternativu vůči sektářskému a v mnohém tmářskému světu krajně pravicových kazatelů. Jinak se upřímní demokraté brzy nebudou stačit divit, jak voliči věří, že bílá je černá a válka je mír. Nebo že v Mexickém zálivu šlo jen o jednoho zamaštěného ptáka.