Na začátku prázdnin máme otřesnou vládu, apokalypticky hrůznou situaci na silnicích, rozvrácené evropské struktury, které jejich představitelé nevědí, zda slepit, nebo rozbít. Máme velmi mnoho schopností a dovedností, podpořených technologiemi, a nevíme si rady s věcmi, které naši poměrně nedávní předkové vyřešit uměli.

Chováme se jako společnost dětinsky, a přitom se oháníme sumou tradic, zkušeností a pokroku. Vlastnické vztahy a neschopnost dohody jednotlivých vlastníků blokují různá řešení, která by prospěla všem, ale z důvodů, které by bylo snad i komické vypisovat, k řešení nemůže dojít.

Než člověk začne hledat viníka a volat po trestu, není od věci si uvědomit, že každá chyba nemusí být způsobena úmyslně, že špatná rozhodnutí nemusí být vedena zlými úmysly. Na druhu stranu — je skoro jisté, že někde nějaký úmysl, který nemá přinést prospěch veřejnosti, ale jen někomu, obvykle bývá, nebo nějak samovolně vzniká ve shodě s vývojem událostí, které některé z nás vlečou s sebou, jiní jich dovedou využít a ještě jiní z nich něco vytřískat. Já ale na začátku prázdnin nechci psát o politice, ale o koupališti a lávce.

Jedno z proklamovaných zlepšení, které cestujícím mnoho zlepšení nepřineslo, se odehrálo na přelomu milénia na železnici. My, co často vlakem jezdíme, jsme s obavami hleděli na takzvanou optimalizaci (to je slovo, které se bude jednou používat tak, jako my dnes používáme s ironií a pohrdáním slovo normalizace), která obestavovala koleje protihlukovými stěnami, přes které není vidět do krajiny, rušila nádraží, zavírala čekárny, likvidovala trafiky s možností ranní kávy k novinám.

To jen tolik, kolik bylo vidět (a mě se zmocnila beznaděj, když jsem viděla, jak se totéž děje v bývalé NDR, hned bylo poznat, že nám není pomoci). To podstatné ale vidět nebylo, totiž oddělení dopravní cesty od dopravce, provozujícího vlaky, tedy Správy železniční dopravní cesty, od Českých drah (provozovatele nákladní dopravy vynechávám, ale patří do toho taky).