Migrační krize ukázala, že Evropa není připravená na velké počty uprchlíků. A obnažila rozpor mezi sociálním zajištěním na národní úrovni a globalizací. Reakcí je posilování xenofobních nálad zneužívaných bezohledně populisty. Spolu s oživováním obchodních válek, ale i závodů ve zbrojení vzniká velmi výbušná směs, která rozkládá politiku mírového soužití a ochrany lidských práv. Vlnu agresivního nacionálního populismu však nezastaví idealistický altruismus, ale společné řešení příčin.

Pro Evropu, a samozřejmě i pro Českou republiku, bude důležité zvládnout blížící se kampaň k evropským volbám v roce 2019. Nahradit integraci obnovením nacionálních řevnivostí by rozhodně nepřineslo nic dobrého. Spoustu problémů, se kterými se dnes potýkáme, můžeme řešit jen na nadnárodní úrovni; samy národní státy si s tím neporadí. Na cestě k restartu EU ale stále leží i přežívající přízrak migrační krize, a to přesto, že dnes přichází o 96 procent méně lidí než v době skutečné krize v roce 2015.

Ačkoli migrační krize opadá, paniku na domácí scéně stále neradno podceňovat. Jako strašák rozpadu EU sloužily spory kancléřky Angely Merkelové s ministrem vnitra za CSU Horstem Seehoferem, italská populistická vláda odhánějící od svých břehů lodě s uprchlíky a koketující s odchodem z EU po vzoru Britů, ale i rakouský kancléř Sebastian Kurz, který má za vládní spojence populistické Svobodné. Jedním z velkých problémů je dnes i vztah visegrádských zemí a západního křídla EU.

Klíčové země EU proto na posledním summitu pochopily, že společně fungující Unie je pro ně důležitější než federalizační ambice. Závěry summitu zachránily Schengen a otevřené vnitřní evropské hranice. A Západ musel spolknout, že na summitu se Visegrád radoval, protože se potvrdilo, že již dva roky nežité kvóty jsou skutečně mrtvé. Prohlášení českého premiéra před začátkem jednání, že migrace „není náš problém“, bylo určeno zejména domácímu publiku. Může působit nesolidárně, ale možná tím ubere nějaké body Tomiu Okamurovi.

Houževnatá německá kancléřka zatím vnitropolitickou krizi také zažehnala. Dohodla totiž s odbojným šéfem bavorské CSU (který se kvůli sporu s kancléřkou chystal položit vládní koalici), jak na německo-rakouské hranici zastavit migranty, kteří do Německa míří protiprávně. U nás negativně propíraná kancléřka má nyní jasnou podporu nejen své strany. Její pozici oceňují jak koaliční spojenci z SPD, tak dokonce i die Linke či Zelení. Předsedkyně die Linke Kippingová obvinila Seehofera, že otvírá dveře pravicovému populismu a že chce Evropu posunout ještě více doprava.

Kompromis počítá s tím, že migranti umístění v tranzitních střediscích budou vraceni do země první registrace až po dohodě s dotčenými státy. Seehofer ve sporu o azylové právo prosazoval, aby migranti, kteří už byli registrováni v jiné členské zemi EU, byli vraceni přímo z německých hranic. Kancléřka to bez dohod odmítala a uspěla. Jednat s Angelou Merkelovou o bilaterální azylové dohodě je ochoten i maďarský premiér Orbán (pokud se Německo musí dohodnout s Rakouskem a pak Vídeň s Budapeští). Věci se tedy mohou dát do pohybu.

Unijní dohoda o migrační a azylové politice může nyní pomoci sebrat xenofobům vítr z plachet. Dohodlo se i pár dalších důležitých věcí, třeba to, že vzniknou jasnější pravidla pro práci lodí, zachraňujících topící se lidi. Nová pravidla zabrání tomu, aby lodě, které zachrání tonoucí, nevěděly, kam plout a kdo tyto lidi přijme, aby posoudil jejich žádost o azyl. Tento systém bude dobrovolný — ale je jasné, že všichni budou pečlivě sledovat, kdo se zapojí a kdo se jen veze. Integrovat dobrovolně legální běžence, a to s evropskou finanční podporou prokazatelných nákladů, už by nemuselo být pro veřejnost tak nepřijatelné.

Vývoj směrem doprava zatím vidíme v celé Evropě i USA. Lidé se bojí důsledků globalizace, na východě se levice ještě nevzpamatovala z rozpadu sovětského bloku a následné transformace společnosti. Instinktivně a bohužel iracionálně se často vztahují k minulosti a nekonzistence levice jim v tom nebrání. Voliče, kteří přeběhli ke xenofobním populistům, ale levice nepřetáhne zpět tím, že jim budeme říkat to samé, co oni. Musíme je přesvědčit o funkční alternativě vůči strachu z nespravedlnosti a vůči kulturní nenávisti.