Více než rok a půl už uplynul od doby, kdy vešla v platnost dohoda Evropské unie a Turecka o navracení migrantů, jež si kladla za cíl zastavit nelegální překračování hranic a rozbít systém pašeráctví, které migrační proces doprovází. Zatím však v jejím důsledku zůstávají tisíce uprchlíků v nedůstojných a nebezpečných podmínkách a samotná její existence balancuje na hraně mezinárodního práva.

Abychom porozuměli pozadí jedné z aktuálně nejdůležitějších, a přece nedostatečně popsaných dohod mezinárodního práva, musíme se vrátit ještě o půl roku zpět, do listopadu 2015. Členové Evropské rady a turecký premiér uskutečnili několik sezení s cílem vytvořit společný postup při řešení aktuální migrační krize. Ke konkrétnímu plánu se na základě vlastních i obdržených podkladů dopracovali 29. listopadu 2015.

Obecným cílům tohoto plánu nelze vcelku nic vytýkat: zahrnoval snahu rozbít obchodní modely převaděčů a nabídnout migrantům alternativu k životu nebezpečným cestám přes moře. Že ale právě ona alternativa k riskování života bude v praxi znamenat, že i ,,legální“ uprchlíci, jejichž právo upravuje článek 26 Ženevské úmluvy, plošně skončí v detencích, mnohdy bez nároku na soudní přezkum, a budou podstupovat deportace do zemí, které mohou samy stanovit, zda jejich status ,,legálního“ uprchlíka přijmou, je přinejmenším do důsledků nedomyšlenou záležitostí.