Paříž. Velký palác, le Grand Palais, jedna z největších výstavních prostor tohoto města, kde se vystavují jen prověření klasici. Nikdo menší než Chagall nebo Monet či Hokusai se tu neukáže. A teď František Kupka, český rodák, který se usadil v Paříži, jeden z prvních abstraktních malířů planety. V roce 1912 vystavil na pařížském Podzimním salonu dvě nefigurativní plátna, vůbec první, jaká se ve Francii ukázala. Od té doby pootočil běh malířství.

Je to jedna z největších výstav v současné Paříži, mají tu neustále plno, v některých hodinách se tvoří fronty. Přitom jí v tomhle městě dnes konkuruje skoro deset dalších velkých: Tintoretto, Delacroix, vitebská trojice Malevič, Chagall a El Lisický, Klimt, Hundertwasser, Foujita, Corot, symbolismus baltských zemí. Tak vypadá Paříž.

Všechna větší média o Kupkovi referovala, měl skvělé mediální pokrytí, deník Le Monde výstavu označil za nejvýznamnější z celého roku, věnoval jí dvoustranu. Událost evropského dosahu, jedna z těch výstav, na něž se jezdí z ciziny a o nichž se mluví.

Co je zvlášť pro nás důležité: je to po dlouhých letech první velká prezentace českého umělce v Paříži. Touhle událostí se kulturní Francii a kulturním turistům připomíná, že na mapě světa existují Čechy a že jsou s to dát světu velká jména; byť se pak často usadí ve větším uměleckém kotlíku, než je Praha.

Je to důležité v roce stého výročí vzniku Československa, jehož kmotrou byla tehdy Francie spolu s USA. Bez Francie, bez Beneše v Paříži, bez československých legií uznaných francouzským prezidentem Poincarém bychom jako stát neexistovali.

Ovšem naposledy se Češi v Paříži představili ve velkém tak, že si o nich Francouzi povídali půl roku, v roce 2002. Projektem Česká kulturní sezóna. Velkou zásluhu na ní měli prezidenti Václav Havel a Jacques Chirac a tehdejší ministr kultury Pavel Dostál. Od té doby nic. Šestnáct let.

Nyní se chodí kulturní Paříž dívat na Čecha, který byl kumštýřem, abstrakcionistou a fanatikem barvy, ale který se zároveň vehementně angažoval za první války v československých legiích ve Francii a ve vytváření nového státu: Československa.

Jako dobrovolník roty „Nazdar“, složené z českých krajanů, odešel už v roce 1914 na francouzskou frontu, v Paříži potom založil tak zvanou „Českou kolonii“. Legionářům navrhl mimo jiné vlajku. Jeho dnešní výstava je tedy jak projektem uměleckým, tak politickým, připomene Francouzům už trochu zasutou československou minulost.

Kupkova největší retrospektiva vůbec

Velký palác teď nabízí příležitost vidět v Paříži po třiceti letech, kdy tam proběhla jeho menší retrospektiva, opět veškeré Kupkovo dílo, nějakých tři sta pláten, kreseb, knih a dokumentů. Zřejmě Kupkova největší monografická přehlídka na světě vůbec.

Od jeho raných portrétů, přes mystické období plné okultismu, měsíčního světla, pyramid a asyrských staveb, po jeho výbušně erotické jezdkyně na koních. A potom první pokusy nechat se unést barvou a potlačit sujet, jež ho dovedly k nefigurativnímu pojetí, až po čistou abstrakci odvážných barev inspirovanou hudbou, pohybem, vířením, chromatickými teoriemi i barevností gotických vitráží.

Včetně posledního období, kdy se nadchl pro stroje a ozubená kola. Prošel komplikovaným, atypickým vývojem.

Zároveň tu figuruje spousta kreseb, jimiž se v Paříži živil coby kreslíř radikálně levicových, antimilitaristických časopisů (Assiette au beurre a další). Dostalo se mu teď ve městě, jemuž vděčil za uměleckou svobodu a možnost experimentovat, nejvyššího uznání.

Kupka se brzy, už koncem 19. století, usadil v Paříži a nikdy se do Čech natrvalo nevrátil. Za první republiky ale pěstoval s Prahou úzké vztahy, zajížděl sem jako profesor Akademie, hodně dělal pro to, aby se do českých zemí dostával svěží vítr umění z Francie a aby do Paříže naopak jezdili čeští studenti.

Ty sám ve francouzské metropoli vyučoval. Po druhé válce to přestalo, pro českou veřejnost přestal existovat. Jako abstraktního malíře žijícího ve Francii ho kulturní tajemníci a ředitelé oficiálních institucí vymazali. Nedostanou teď za to nějakou státní cenu?

Časy se mění, kandidáti na ceny tohoto typu se u nás začínají objevovat. Jediní Češi, kdo ho stále sbírali, byli manželé Mládkovi. Ve světě patří mezi velikány, v českých zemích vystavoval v roce 1946 a potom až v roce 1997.

Národní galerie dnes ukazuje ve své stálé expozici jako svůj poklad desítky jeho pláten, které získala většinou koupí na té těsně poválečné výstavě. Řadí ji to mezi světové instituce.

Za výstavou stojí i dvě Češky

Tuhle evropskou výstavu dalo dohromady pařížské Centre Georges Pompidou za nezvykle vydatného přispění Národní galerie. Za vším stojí tři ženy a jeden muž, z toho dvě Češky. V Paříži Brigitte Léal, kurátorka Centra Georgese Pompidou, sběratel umění a držitel Kupkova archivu Pierre Brullé a specialistka na Kupku Markéta Theinhardtová. A v Praze Anna Pravdová, specialistka Národní galerie na moderní francouzské umění.

Kunsthistorička Theinhardtová jako Češka žijící ve Francii už v roce 2002 uspořádala v Paříži výstavu Kupkových kreseb. A před lety ve Schwarzenberském paláci objevnou, inteligentní výstavu kolem Kupkova abstraktního plátna Amorpha. Po dlouhé době se tenkrát díky ní tenhle malíř dostal do České republiky.

Co nadchne českého turistu: třetina obrazů je proveniencí z pražské Národní galerie, druhá z pařížského Centra Pompidou, jemuž je odkázala v roce 1963 vdova Eugénie Kupková. A několik ze soukromých sbírek včetně Guggenheima nebo Medy Mládkové.

Zápůjčka nějakých čtyřiceti pláten z Národní galerie z Prahy je něčím naprosto výjimečným. Stačí si připomenout, že její bývalý ředitel Knížák odmítl do Paříže půjčit Amorphu a další Kupky na výstavu Zrození abstrakce, kde měla figurovat jako stěžejní dílo.

Co turistu nadchne rovněž: inteligentní panely, vysvětlující v každém sálu oč jde, napsané daleko svižněji a srozumitelněji než na jaké býváme zvyklí z pražských galerií. A českou duši potěší, že tu jsou trojjazyčně: kromě francouzštiny a angličtiny i česky, bez jediného chybného háčku. Snad poprvé, co jsou v Paříži při takové příležitosti k vidění texty v češtině.

Jak je ve Francii běžně zvykem, z výstavy si můžete odnést seriózní katalog, několik zvláštních čísel uměleckých časopisů věnovaných Kupkovi, brožury, desítky knih věnovaných abstrakci, pohledy, plakáty. Výstava tím dostává druhý život.

Ve Velkém paláci bude Kupka zářit svými barvami do konce července jako symbol česko-francouzské sounáležitosti a potom ještě dlouho doznívat v katalozích. Následně přijede do Prahy (září - leden) a poté poputuje do Finska.

Století Československa: Prahu není v Paříži vidět

Na první pohled to může vypadat, že z hlediska propagace československého století ve Francii je všechno v pořádku. Národní galerie zorganizovala skvělou výstavu, jako už léta ne, ohromný čin. A v Bretani právě otevřela, zase a opět Národní galerie, výstavu českých umělců, kteří tu v čele se Zrzavým léta působili. Ale v pořádku nic není.

V zemi, která se tolik podepsala na založení Masarykova státu a na jeho ekonomickém i kulturním životě mezi dvěma válkami jako žádná jiná, kromě této výstavy už Československo a české země letos nic většího nepřipomene. Přitom sto let od založení státu by se slušelo, a politicky by bylo rozhodně prozíravé, zorganizovat ve Francii (i v jiných zemích pochopitelně) něco velkolepého, co by obyčejnému Francouzi postavilo před oči české země v pozitivním a zajímavém světle.

Co by světu ukázalo, že před sto lety stálo za to vyhlásit nový stát, a že ten měřeno historií obstál. Nic takového ale není. Nedávno ještě proběhla na pařížské politologii debata o srovnání pařížského a pražského jara 1968 a na podzim zve Sorbonna na konferenci k roku 1968 ve střední Evropě, a to je vše.

Dvě události univerzitního rozměru, tedy pro poučené specialisty. A každou z nich připravil Francouz: tu první politolog Jacques Rupnik, druhou historik Antoine Mares (autor monografie o Benešovi i současné výstavy o překladech francouzské poezie v letohrádku Hvězda). Šlo o jejich iniciativu, o jejich nápady.

Na podzim otevřou v Paříži ještě velkou výstavu Alfonse Muchy, také Čecha, který strávil svá nejlepší léta v Paříži. Je to ale čistě aktivita francouzské instituce.

A co Praha, co česká diplomacie? Ministerstvo zahraničí, kultury, vláda, Česká centra? Nic. Nic, co by bylo myšleno jako důstojné zviditelnění českého století v zahraničí. Žádný zvláštní projekt. Za Kupkovou výstavou stojí Národní galerie, umělecká instituce. Nikoli vláda ani lidé, kteří by se teoreticky měli starat o zviditelnění státu v zahraničí.

Kde jsou větší projekty na propagaci české kultury a identity?

Přitom tohle výročí je jen jednou za sto let a bylo možné se na ně připravit už dávno. A využít ho k masivnímu zviditelnění. Propagace české identity a kultury ale není silnou stránkou českých institucí.

Utápějí se ve vymýšlení grandiózních reforem, co takhle sloučit CzechTourism s Českými centry, a co takhle všechno převézt pod ministerstvo zahraničí, anebo možná pod ministerstvo pro místní rozvoj? A tak s každým novým ministrem dál a dál. Ale výsledky žádné. Ve srovnání s velkorysostí, s jakou Poláci zahltili Evropu při výročí Chopinova narození před pár lety, neudělaly teď české instituce nic, co by stálo za povšimnutí.

Samozřejmě se na tom podepisuje fakt, že stále nemáme funkční vládu a domácí atmosféra že je napjatá k prasknutí. Že teď nikdo nemyslí na připomínání historie a na její zviditelňování v zahraničí, když se nedaří zviditelňovat stát ani kolem současných témat Evropy. Nikdo dnes v českých zemích neuvažuje dlouhodoběji, nikdo nežije strategickými projekty v zájmu státu, ale jen politickými poryvy dne.

Není to ale jediná příčina. Na propagaci výročí ČSR v zahraničí se mělo pracovat už dávno před tím, než byly volby do současného parlamentu a na Hrad. Konala se tenkrát spousta porad, sezení, byli jmenováni různí zmocněnci, sepsala se spousta zpráv. Výsledek ale chabý.

Žádná vůdčí myšlenka, žádný jednotící prvek, žádný velký projekt, žádná výrazná osobnost, která by vše tlačila kupředu. Jako kdysi ministr Pavel Dostál. Klasická česká rozdrobenost bez velkorysého elánu.

Na legendárním hřbitově Père Lachaise v Paříži, kde jsou pohřbeny desítky velkých jmen, stojí u vchodu několik pomníků připomínajících účast zahraničních vojáků bojujících v první válce po boku Francie. Mají ho tu Poláci, Jihoslované, Rusové, Arménci, Řekové. I Čechoslováci, krásný velký prvorepublikový. Pod ním uvadlá kytička ovázaná stužkou s nápisem Obec legionářská. Nic víc, nic od institucí českého státu. Rok 1918 a Paříž jim evidentně nic neříká.

O kus dál, u pomníku Poláků, jsou květiny, nápisy. Na hřbitově má hrob i Chopin: opečovávaný, obložený květinami a vzkazy od Poláků a jejich institucí. František Kupka tu na hřbitově nemá ani malý hrob, jen kdesi uloženou urnu. V Praze se o tom tak dlouho diskutovalo, jak se který politik na Kupkovi zviditelní, až se neudělalo nic.

Ještě štěstí, že existuje Národní galerie a že připadla na způsob, jak v Paříži v tom klíčovém roce připomenout inteligentním způsobem československých sto let. Přesně takovým, na jaký kulturní Paříž slyší. Strefila se. Zachránila čest českého státu. Bez ní by se tam nic většího českého neukázalo.

Prohlédněte si také fotogalerii s vystavenými obrazy Františka Kupky.