Slovenská Národní kriminální agentura (NAKA) zabavila telefon Pavle Holcové, která spolupracovala se zavražděným slovenským novinářem Jánem Kuciakem na textech o propojení italské mafie s částí slovenské politické reprezentace. Stalo se 15. května, skoro tři měsíce po vraždě.

Holcová napsala ve svém prohlášení, že do NAKA jela dobrovolně, aby napomohla vyšetřování vraždy kolegy a kamaráda. Čekal ji však vyčerpávající osmihodinový výslech, protkaný mimo jiné bizarními poznámkami o tom, že celý svůj život pracuje proti systému. V minulosti totiž jezdila školit novináře na Kubu.

V polovině výslechu si vyšetřovatelé vyžádali novinářčin telefon. Když jim jej odmítla vydat s poukazem na to, že obsahuje i komunikaci se zdroji, které má povinnost chránit, předložili jí předem připravený a prokurátorem podepsaný Příkaz na uchování a vydání počítačových údajů.

Nabídka kopií konverzace s Kuciakem kriminalistům nestačila, podle Holcové chtěli všechny její komunikace po Kuciakově vraždě. „Vysvětlovala jsem jim, že jsem s Jánem spolupracovala pouze na kauzách, které měly mezinárodní rozměr, a že o slovenských podvodech na DPH a vazbách vlivných slovenských podnikatelů na politické špičky detaily nemám. Vyšetřovatel mi to odmítl věřit a otázky pořád dokola opakoval,“ píše Holcová dále ve svém prohlášení.

↗

Do NAKA přijela dobrovolně, čekal ji však výslech, jako by byla sama podezřelá. Foto Peter Tkáč, DR

Mluvčí slovenské speciální prokuratury média samozřejmě ujistila, že cílem zabavení novinářčina telefonu bylo „výhradně získání objektivních důkazů, které mohou pomoci při vyšetřování předmětného trestního činu“. Zdůvodnění však působí rozpačitě a celá akce krajně podezřele.

Způsoby, kdy slovenští vyšetřovatelé zacházejí se svědkyní v případu — navíc novinářkou — jako s podezřelou, samozřejmě neunikl světové pozornosti. Zprávy či komentáře se objevily v českých, slovenských a také v mnoha zahraničních médiích včetně titulů jako Washington Post, Business Insider, Guardian nebo Die Welt.

OCCRP (Organized Crime and Corrupton Reporting Project), mezinárodní síť investigativních médií, jejíž součástí je i České centrum pro investigativní žurnalistiku Pavly Holcové, se k případu vyjádřila na svých stránkách. „Pakliže slovenské polici skutečně jde o vyšetření případu, žádáme ji o okamžité navrácení novinářčina telefonu,“ píše se v něm.

Dále organizace informuje, že již této kauze najali právníky. „Postup NAKA má nepřátelský charakter a působí, jako by předmětem vyšetřování byla sama novinářka, nikoliv vražda Jána Kuciaka. Takovéto policejní postupy známe z nedemokratických autokratických režimů. Do Evropy rozhodně nepatří. Ochotně policii poskytneme jakékoliv informace a pomůžeme v nejvyšší možné míře, neboť nám velmi záleží na dopadení Jánova vraha. Nicméně napadáním naší práce policie rozhodně nevzbuzuje důvěru, že právě takový cíl sleduje,“ píše dále OCCRP ve svém prohlášení.

Znepokojení projevil také Guy Verhofstadt, bývalý premiér Belgie, europoslanec a předseda ALDE v Evropské parlamentu. Na svém Twitteru napsal, že kauza: „Přesně ilustruje, proč se slovenské policejní vyšetřování vraždy Jána Kuciaka těší tak malé důvěře, a proč je potřeba, aby vraždu šetřil přímo Europol, jak požaduje Evropský parlament.“

Jakýkoli pokus omezit prostor k svobodné novinářské práci je atakem na demokracii. O celkovém charakteru případu tudíž vypovídají právě reakce demokratické politické reprezentace.

Nejpozději v tomto místě bychom tedy měli pokračovat dlouhým výčtem komentářů a prohlášení českých politiků. Ale nebudeme. S čestnou výjimkou poslance za STAN Víta Rakušana, který adresoval dopis slovenskému velvyslanci, a pirátského poslance Tomáše Martínka, který případ komentoval na svém Twitteru, všichni oněměli.

Žádný, alespoň symbolický, projev znepokojení předsedů politických stran. Žádné vyjádření ministra zahraničí, či dokonce předvolání slovenského velvyslance, jak by bylo na místě. Nic takového. Pro českou politickou reprezentaci se zřejmě nic zaznamenání hodného nestalo.

Co si z toho odnést? Česká republika se podle hodnocení Reportérů bez hranic propadla v oblasti svobody médií v loňském roce z 23. na 34. místo ze 180 zemí. Slovní napadání a dehonestace novinářů se staly ve zdejším veřejném prostoru takřka normou.

Média jsou braná jako přirozená výbava mocenského boje — ať už politického či ekonomického. Oligarchové si opatřují média jako „bezpečnostní investici“. V logice trajektorie současného vývoje by tak bylo, kdyby se postup slovenské speciální prokuratury stal pro Českou republiku spíš inspirací, nežli odstrašujícím příkladem.

Zatím je to u nás stále jenom novinářská obec — tedy zejména ty její části, které spolu mluví nebo se alespoň navzájem nepřehlížejí —, kdo si v obdobných případech vyjadřuje podporu a solidaritu. Silný hlas mimo ni, který by se novinářů zastával, není slyšet.

Jestliže se ale vytrácí kolektivní pochopení pro to, že nezávislá a silná média jsou jedním z předpokladů demokratických poměrů, pak se měli všichni ti, kdo v politice bijí na poplach před nárůstem autoritářství, ozvat. Škoda promarněné šance.