Větší křičí hlasitěji
Jan GruberMalé strany na vládní angažmá často doplácejí. Stačí si vzpomenout, jak skončily Unie svobody nebo Věci veřejné. Malou stranou je dnes i sociální demokracie. Vládní spolupráce s politickým hnutím ANO může být počátkem jejího konce.
Občanská demokratická aliance ve volbách v roce 1996 dosáhla na třináct mandátů, znovu vstoupila do koalice s Klausovými občanskými demokraty a Luxovými lidovci, tři její členové na několik měsíců zasedli v Tošovského úřednickém kabinetu a následně zcela zmizela z Poslanecké sněmovny. Nějaký čas pak strana nedůstojně přežívala, poté byla oficiálně rozpuštěna a její značku si po létech koupil miliardář Pavel Sehnal.
Unie svobody — vzniklá odtržením od Občanské demokratické strany — ve volbách v roce 1998 získala devatenáct mandátů, po čtyřech letech v opozici jich na společné kandidátce s lidovci obhájila pouhých osm. I Unie svobody vstoupila do vlády, v jejímž čele se vystřídali hned tři premiéři. Na konci volebního období i přes místy komickou snahu změnit tvář obdržela tři desetiny procenta hlasů. Dalších volebních klání se strana raději nezúčastnila a roku 2011 zanikla.
Strana zelených pronikla do Sněmovny se šesti poslanci v roce 2006 a po několika měsících vstoupila do druhého Topolánkova kabinetu opřeného o dva přeběhlíky z řad sociální demokracie. I Zeleným se vládní angažmá vymstilo. V následujících volbách z Poslanecké sněmovny vypadli. Dnes se potácejí na chvostu rozličných průzkumů a vzhledem k nedostatku financí i vnitřní rozháranosti se jejich návrat na politické výsluní nezdá v dohledné době pravděpodobný.