Občanská demokratická aliance ve volbách v roce 1996 dosáhla na třináct mandátů, znovu vstoupila do koalice s Klausovými občanskými demokraty a Luxovými lidovci, tři její členové na několik měsíců zasedli v Tošovského úřednickém kabinetu a následně zcela zmizela z Poslanecké sněmovny. Nějaký čas pak strana nedůstojně přežívala, poté byla oficiálně rozpuštěna a její značku si po létech koupil miliardář Pavel Sehnal.

Unie svobody — vzniklá odtržením od Občanské demokratické strany — ve volbách v roce 1998 získala devatenáct mandátů, po čtyřech letech v opozici jich na společné kandidátce s lidovci obhájila pouhých osm. I Unie svobody vstoupila do vlády, v jejímž čele se vystřídali hned tři premiéři. Na konci volebního období i přes místy komickou snahu změnit tvář obdržela tři desetiny procenta hlasů. Dalších volebních klání se strana raději nezúčastnila a roku 2011 zanikla.

Strana zelených pronikla do Sněmovny se šesti poslanci v roce 2006 a po několika měsících vstoupila do druhého Topolánkova kabinetu opřeného o dva přeběhlíky z řad sociální demokracie. I Zeleným se vládní angažmá vymstilo. V následujících volbách z Poslanecké sněmovny vypadli. Dnes se  potácejí na chvostu rozličných průzkumů a vzhledem k nedostatku financí i vnitřní rozháranosti se jejich návrat na politické výsluní nezdá v dohledné době pravděpodobný.

Podobný osud po překvapivém volebním úspěchu z roku 2010 potkal i marketingový projekt Věci veřejné, který tehdy získal čtyřiadvacet mandátů. I Věci veřejné se obratem zhostily vládní odpovědnosti. Strana se ovšem zakrátko rozhádala, rozpadla a místa ve Strakovce si uzurpovali rebelové pod značkou LIDEM. Politická divize Bártovy bezpečností agentury v příštích volbách propadla, ale někteří její členové do Sněmovny pronikli na kandidátkách Okamurova Úsvitu. I Věci veřejné nakonec o pár let později ukončily činnost.

Nést břímě vládnutí — navíc z pozice menšího koaličního partnera — je ve zdejším prostředí rizikový podnik. Strany obvykle na účast ve vládním kabinetu draze doplatí. Výjimku představují leda lidovci a TOP 09, což jsou v posledku také lidovci, kteří se zřekli lásky k bližnímu a solidarity. Lidovci totiž kromě roku 2010 vždy dokázali koaliční vládnutí ve zdraví přežít a udržet si místa ve Sněmovně.

Slabší koaliční partner se totiž obvykle ocitá v nezáviděníhodné pozici. Do vládního programu vždy prosadí jen menší část vlastní agendy a neustále čelí podezření, že směnil hodnoty za ministerská křesla, případně místa ve správních a dozorčích radách pro zasloužilé straníky.

Ba co víc, když se vládě daří, úspěchy si promptně přisvojí silnější strana. Naopak ve zlých časech, lze menší ze stran snadněji obviňovat z podrývání vládních plánů a rozličných sabotáží. Větší zkrátka křičí hlasitěji. A všechny ty malé partaje se nakonec při volebním zúčtováním pravidelně třesou strachy, zda životně důležitou hranici pěti procent překročí. Většinou nemají to štěstí.

Malou a slabou stranou je dnes i sociální demokracie. Přestože utrpěla nejhorší volební porážku od vzniku samostatné České republiky, hlasitě usiluje o podíl na moci. Stranické vedení se — v rozporu s předvolebními sliby i usnesením vlastního sjezdu — připravuje na vstup do vlády s trestně stíhaným oligarchou, který sociální demokracii poslední čtyři roky nepěkně zatápěl.

Lze se oprávněně ptát, kde strana bere víru, že tentokrát se jí spolupráce s politickým hnutím ANO nevymstí — zvlášť v situaci, ve které se v posledních měsících nachází. Lze se ptát, proč se domnívá, že voliči její vstup do vlády ocení, když průzkumy říkají pravý opak. Lze se ptát, zda je správné legitimizovat trestně stíhaného premiéra výměnou za pár nepříliš významných programových ústupků.

Největší problém ale leží jinde. Sociální demokracie není zdaleka jednotná. Část strany se k vládnutí nijak nemá. Výhrady vznášejí krajské organizace, senátoři, několik poslanců, Mladí sociální demokraté i řadoví členové. Sehrát důstojně roli malého koaličního partnera vedle silného a mediálně nepoměrně silnějšího politického hnutí ANO je nelehký úkol. Sehrát onu roli s rozhádanou stranou v zádech je téměř nemožné.

Zvítězí-li ve vnitrostranickém referendu názor, že by si sociální demokracie měla vládní spolupráci s politickým hnutím ANO zopakovat, může se stát, že nejstarší česká politická strana pomalu nastoupí cestu, po níž v minulosti kráčela Občanská demokratická aliance, Unie svobody, Strana zelených nebo Věci veřejné. Cestu do politického zapomnění.