Na Slovensku vyhnala demonstranty do ulic násilná smrt novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, dokreslující mafiánské poměry v zemi, kterým bezpečnostní složky státu ani jeho vrcholní političtí představitelé nedovedou čelit. V České republice bylo zase poslední kapkou zvolení komunistického poslance a předlistopadového příslušníka pohotovostního pluku VB Zdeňka Ondráčka do čela sněmovní komise pro kontrolu GIBS.

Dvě zdánlivě zcela odlišné události i jejich morální pozadí mají několik věcí společných. Odhalují totiž skutečnost, že vedoucí politické pozice v zemi ovládají zastánci takového pojetí politiky, které se na jedné straně neostýchá prezentovat jako ztělesnění většinového mínění společnosti a jejích „nejzdravějších sil“, a na straně druhé vytváří podmínky pro propojení nejvyšších vládních pozic se strukturami, které jsou ve slušné společnosti považovány za zcela izolované. Právě provazba nejvyšších vládních představitelů s těmito kruhy je pak předmětem občanského odporu ze strany těch, kteří vyšli do ulic.

Postkomunistické elity a „cizí“ občanská společnost

Identičnost vzorce uvažování současné české i slovenské vládní reprezentace tkví i v jejím společném „genetickém kódu“, charakterizovaném mentalitou postkomunistických elit. Těch, kteří vyzráli v době normalizace a dostalo se jim klasické myšlenkové průpravy exponentů komunistického režimu, obsahujících kromě ideologických dogmat též schopnosti manipulovat s lidskou psychikou a podbízet se nejnižším pudům. Po roce 1989 pak vytěžili svůj sociální a politický kapitál z předlistopadových časů a přetavili ho do nové exploatace mocenských zdrojů v oblasti politické i ekonomické.

Taková charakteristika platí pro Andreje Babiše stejně jako pro Roberta Fica a jejich nejbližší spolupracovníky. Jejich současné politické postavení a voličská podpora odvisí od jejich schopnosti vypozorovat většinové tendence ve veřejném mínění, osedlávat frustraci nižších a středních vrstev z vývoje posledních dvou desetiletí, a také využívat tradičních obvinění vůči svým oponentům, která se historicky osvědčila. Jedním z nich je deklasifikace všech, kdo jim názorově oponují, jako „nepřátel lidu“, který se sami cítí ztělesňovat, jako nositelů postojů a vizí, které „prostý lid“ odmítá.

Tradiční je také obvinit je jako sluhy cizích zájmů, které se nějakým způsobem objektifikují. Jde o „diktát Bruselu“ nebo nadvládu globálního velkokapitálu a s ním spojených liberálních vizí otevřené společnosti, které v poslední době nejvýraznější reprezentuje postava amerického finančníka George Sorose. Skrze takové obviňování politických oponentů se pak snaží zakrýt vlastní propojení politických a ekonomických zájmů. Ať už přímo v jedné osobě (jako je to u Andreje Babiše), nebo ve spojení politických činitelů se zástupci největších finančních skupin v zemi (jak se píše o Robertu Ficovi v takzvaném spise Gorila).

Podobné verbální útoky však nemíří jen na politické oponenty těchto postkomunistických populistů, jak bychom je mohli pracovně nazvat, nýbrž taktéž na zmobilizovanou občanskou společnost. Vidíme z jejich strany snahu bagatelizovat projevy občanského protestu. Vypouštějí dezinformace o údajně nízkých počtech účastníků demonstrací a zároveň je označují za minimálně pomýlené jedince, kteří buď z nevědomosti, nebo se zlým úmyslem slouží cizím zájmům nadnárodních elit a kteří se snaží odstavit od moci legitimně zvolené vládce svých zemí.

Prohlášení o tom, že požadavky demonstrujících jsou snahou „revidovat výsledky svobodných voleb“, slyšíme dnes v obou zemích. Snaha politicky a mediálně paralyzovat občanskou společnosti a její projevy odporu vůči politice vlády je charakterizována rétorickou snahou identifikovat sebe sama se zájmy mlčící většiny, která je neviditelná, na náměstích nevystupuje a v neposlední řadě v pravý čas vysloví jasný nesouhlas s požadavky, které demonstranti zdvihají.

Budoucí politické zemětřesení

Přesto všechno však vládní představitelé odmítají občanský odpor vůči své politice do velké míry z nervozity. Schémata, která k legitimizaci vlastní mocenské pozice používají, totiž ve skutečnosti vůbec neplatí, což si (alespoň ti inteligentnější z nich) sami vnitřně uvědomují. Apatická většina populace se sice nemobilizuje proti nim, avšak zároveň taktéž nezůstává tváří v tvář největším kontroverzím, kterým sami vládní činitelé čelí, zcela lhostejná.

V reálu totiž znechucení velké části společnosti z polistopadového vývoje, tradičních politických stran, liberálních a prozápadních elit a v neposlední řadě nadnárodních mocenských aktérů, kteří je údajně instruují, není adresné, nýbrž projevuje se u velké části populace obecnou nedůvěrou v politiky a instituce demokratického státu.

Pokud se vrcholnými politickými činiteli stanou ti, kteří kumulují politickou, ekonomickou a mediální moc, pod rouškou boje s korupcí vytvářejí neprůstřelné klientelistické sítě, uplatňováním svých parciálních zájmů destabilizují veřejné instituce i výkon práva a nehodlají učinit jakoukoliv sebereflexi v momentě, kdy čelí objektivním problémům, spojeným s výsledky svého vládnutí, potom se tekutý veřejný hněv logicky obrátí i proti nim.

Musí se však odehrát jedno: společnost musí tyto představitele začít nahlížet jako ztělesnění arogance moci a zapomenout tak na všechny, kteří tak byli vnímáni v minulosti. Odpor k „tradičním politikům“ či prozápadním liberálním elitám se tak musí přetavit v nesouhlas s nadvládou postkomunistických populistů.

V České republice byly protesty proti zvolení Zdeňka Ondráčka vesměs úspěšné. Po pondělní vlně demonstraci v desítce českých měst se komunistický poslanec rozhodl na post předsedy sněmovní komise sám rezignovat. Premiér Babiš, který se jeho volby v pátek osobně neúčastnil, se pak nechal slyšet, že se s jeho zvolením nesmíří a bude požadovat jeho odvolání.

Na Slovensku je situace dramatičtější: po nedělní mediální přestřelce mezi premiérem Ficem a prezidentem Kiskou stupňuje premiér svoji rétoriku a snaží se označovat všechny účastníky veřejné piety za zastřeleného novináře jako zaprodance cizím zájmům a nepřátele demokracie. Ve Ficově případě pak může taková rétorika tváří v tvář síle protestů znamenat z dlouhodobého hlediska jeho politický konec. Pravicová opozice již na Slovensku vyhrála v podzimních krajských volbách a její vyhlídky do parlamentních voleb za dva roky jsou více než slibné.

A zde se dostáváme k hlavnímu zjištění naší komparace české a slovenské reality. V České republice se zatím nepodařilo po loňských říjnových volbách ustavit vládu schopnou získat důvěru v Poslanecké sněmovně a Andrej Babiš a jeho političtí spojenci se doposud tváří jako nový svěží vítr, který z domu vyvane hnilobný zápach „tradičních“ zkorumpovaných politiků, jací v Babišově narativu zemi dosud řídili. Na Slovensku oproti tomu nese premiér Fico plnou odpovědnost nejen za výsledky koaličního vládnutí posledních dvou let, ale taktéž samostatné jednobarevné vládnutí v předchozích čtyřech letech, nemluvě už o tom, že na první čtyřleté období se na Slovensku již před dvanácti lety spojili komunisté, postmečiaristé a nacionalisté.

Fico se tak ocitá na hraně své politické životnosti a svojí rétorikou se jen trapně snaží převrátit znaménko vnímání sebe sama těmi, kteří ho již jako zkompromitovaného vrcholného politika nemůžou vystát. Andrej Babiš podobným tendencím nečelí a ani čelit nemůže, byť se ve vrcholné politice nachází již pátým rokem. Přesto však lze předpokládat, že po nějaké době bude čelit přesně těm samým tlakům jako jeho slovenský protějšek. Kauza Ondráček a s ní spojený občanský odpor přišly v tomto ohledu dříve, než bychom to mnozí možná čekali...