Na Slovensku vyhnala demonstranty do ulic násilná smrt novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, dokreslující mafiánské poměry v zemi, kterým bezpečnostní složky státu ani jeho vrcholní političtí představitelé nedovedou čelit. V České republice bylo zase poslední kapkou zvolení komunistického poslance a předlistopadového příslušníka pohotovostního pluku VB Zdeňka Ondráčka do čela sněmovní komise pro kontrolu GIBS.

Dvě zdánlivě zcela odlišné události i jejich morální pozadí mají několik věcí společných. Odhalují totiž skutečnost, že vedoucí politické pozice v zemi ovládají zastánci takového pojetí politiky, které se na jedné straně neostýchá prezentovat jako ztělesnění většinového mínění společnosti a jejích „nejzdravějších sil“, a na straně druhé vytváří podmínky pro propojení nejvyšších vládních pozic se strukturami, které jsou ve slušné společnosti považovány za zcela izolované. Právě provazba nejvyšších vládních představitelů s těmito kruhy je pak předmětem občanského odporu ze strany těch, kteří vyšli do ulic.

Postkomunistické elity a „cizí“ občanská společnost

Identičnost vzorce uvažování současné české i slovenské vládní reprezentace tkví i v jejím společném „genetickém kódu“, charakterizovaném mentalitou postkomunistických elit. Těch, kteří vyzráli v době normalizace a dostalo se jim klasické myšlenkové průpravy exponentů komunistického režimu, obsahujících kromě ideologických dogmat též schopnosti manipulovat s lidskou psychikou a podbízet se nejnižším pudům. Po roce 1989 pak vytěžili svůj sociální a politický kapitál z předlistopadových časů a přetavili ho do nové exploatace mocenských zdrojů v oblasti politické i ekonomické.