Fejetony Václava Jamka nebo Aleny Wagnerové, recenze knih a různých kulturních představení, texty o domácí i zahraniční politice nebo vybrané fotografie tvoří pravidelnou součást dvouměsíčníku Listy. Časopis v římském exilu v roce 1971 založil politik československého jara Jiří Pelikán, po sametové revoluci vycházely v Praze, od roku 2003 je jejich redakčním domovem hanácká Olomouc.

Ústředním tématem česko-slovenské rubriky Mosty, navazující na tradici stejnojmenného časopisu redigovaného legendární Soňou Čechovou, je rozdělení, resp. rozpad Československa před pětadvaceti lety. Pohled za hranice kdysi společného státu nabízejí komentáře o východním Německu v celoněmecké veřejné debatě, předvolební situaci v Itálii nebo zdrojích podpory polské vládní strany Právo a spravedlnost. V neposlední řadě — ale při listování hned na prvních stránkách — Listy přinášejí několik textů věnovaných nedávnému zápolení o Hrad, metodám vládnutí kabinetu Andreje Babiše v demisi a sedmdesátému výročí komunistického převzetí moci.

„Co se vlastně stalo,“ ptá se ve svém fejetonu vracejícím se k prezidentské volbě romanista a překladatel Václav Jamek. „Nevelká, ale zřetelná většina těch, kdo přišli volit prezidenta, odmítla nabídku mdlého, ale smírného a nekonfliktního kandidáta, kterou jim učinila druhá o něco menší polovina národa, jež by se dala obecně označit jako liberálové,“ odpovídá. „Tato většina,“ pokračuje Jamek, „zvolila při plném vědomí příkop a rozkol, jež jejich vyvolenec zosobňuje. Většina českého národa se svobodně postavila na stranu pohromy a hlavní pohnutkou té většiny je podle všeho zaslepená msta za příkoří života, ať už je způsobilo cokoli — bezohledná společnost, za kterou si ovšem mohou lidé sami (kdo je nutil hnát se za Klausem?), nebo přírodní procesy.“ Nezbývá prý než doufat (spoléhat na to ovšem nelze), že se Miloš Zeman opije a zapomene na svět.

Výsledkům prezidentské volby se věnuje i redaktor časopisu Tomáš Tichák. „Ve skutečnosti se přece o lednovém víkendu nic nestalo,“ píše ve svém fejetonu, „jen zhruba třetině voličstva zhasla naděje, že by se něco stát mohlo — zatímco třetině druhé se ulevilo a třetině poslední to bylo a zůstalo jedno. Čili vše při starém a jede se dál (močálem černým, kolem holých skal…, děl by Vrchlický, též kavárna).“ Podle Ticháka bychom místo nekonečného zaobírání se děsuplnými zprávami měli zkusit namísto nenávistných hoaxů šířit dobrotivé fámy, které pohladí po duši. „Nárok vodit za nos by přece neměl být vyhrazen škarohlídům,“ nabádá Tichák.