„Čím si vysvětlujete, že kvalita snímků jednoho autora tak kolísá? Že týž režisér jednou natočí skvělý film, ale jeho následující film nestojí za nic?“ zeptal se na nedělní snídani s hosty jihlavského festivalu dokumentárních filmů režisér Boris Mitic. „Autoři i herci chtějí experimentovat. Nechtějí pořád točit to samé, ač se jim to osvědčilo. Meryl Streepová hrála v dramatech jako Sofiina volba. A pak chtěla hrát v komediích. Vznikly však filmy, které radši nikdo vidět nechce,“ odpověděla novinářka amerického původu.

„Nechtěl jsem se zaměřit na sociální věci jako u Cesty ven. Chtěl jsem se zaměřit na determinismus Julia,“ reagoval nejistě večer předtím režisér a scénárista Petr Václav na rozpačité reakce publika po promítání svého čerstvého snímku Skokan. Determinismus Julia. Výraz, který Václav použil pro označení své pracovní metody, je stejně neohrabaný a nepochopený jako celý film.

Václavův předchozí snímek Cesta ven (2014) uvěřitelně vykresluje snahu romské matky Žanety vymotat se z nepříznivé sociální situace. Cestu ven Žaneta nenašla, protože v důsledku úsilí o cosi, co by zřejmě slušní lidé označili za „normální život“, se ocitla osamocená, nikam nepatřící. Zato představitelka Žanety, rovněž Romka a do té doby prodavačka v obchodě Klaudia Dudová našla cestu až na červený koberec v Cannes. Cesta ven se totiž stala po šestnácti letech prvním českým snímkem uvedeným v nesoutěžní sekci na nejslavnějším evropském filmovém festivalu.

Hledání cesty ven je základním motivem i ve Skokanovi. Čerstvě propuštěný romský recidivista Julius chce tentokrát svodům drog a drobné kriminality odolat. To se ale na teplickém předměstí v obklopení přátel a známých jeví nereálné. Na útěk před sebou samým se Julius z popudu televizní reportáže vydá stopem právě na filmový festival do „Kán“ — jak napsal na svou ceduli. Cestu do Cannes Julius našel, ač červený koberec ani obdiv televizních kamer si nepodmanil. A to se rozhodně nepodaří ani jeho představiteli, rovněž Romovi nedávno propuštěnému z vězení Juliovi Oračkovi. Alespoň ne zásluhou Skokana.

Co myslel Václav „determinismem Julia“? Pro film, který charakterizuje jako dokument s pohádkovými rysy, napsal pouze hrubé scénáře. Většina scén vznikala až na místě jako improvizace a jejich podobu zásadně ovlivňovaly Juliovy odpovědi na otázku, jak by se v dané situaci reálně zachoval. „Fikční příběh o romském recidivistovi je natočený s důrazem na autenticitu,“ píše se v programu festivalu.

Zády k divákům

Jenže výsledek je už od hrdinovy výpravy do Cannes až neuvěřitelně neautentický, což v průběhu snímku trvale graduje. S postupem času si autoři přestali lámat hlavu s vysvětlováním mnoha situací — a tak je najednou Julius v Itálii. Snad jediné, co divák filmu věří, je probleskování Juliových fantazií o Anetě, ženě, kterou miluje. V Římě se pak Julius od jiných Romů dozví, že Aneta není v Anglii s novým přítelem, ale že šlape právě v Itálii.

Nějací Romové v Římě zřejmě Julia nějak poznali. A o Anetě, která se nějak dostala do zajetí pasáků, se to zřejmě nějak dozvěděli. Nějací mafiáni pak Anetu nějak osvobodili — za pět tisíc eur, které Julius a jeho známí nějak sehnali. Mnoho nějak, mnoho otazníků, ale zároveň vděk za jejich nevysvětlení, protože už v tuhle chvíli je film na to, jak je zoufalý, až moc dlouhý.

„Především jsem se snažil zachytit prožívání hlavního hrdiny,“ uvedl dále Václav. Jenže Julius o svých niterných pocitech příliš nemluví, a když už, tak v rámci předvídatelných replik. Film nenabízí jakýkoliv hlubší výlet do Juliova způsobu myšlení, do charakteristik, které by člověka přiměly si postavu zamilovat či znelíbit. Příznačný je opakovaný záběr kamery na Juliova záda. K hrdinovi nemáme šanci se dostat, jenom se ho devadesát tři minut snažíme dohnat a pochopit.

Zatímco hlavní význam Cesty ven nespočívá v množství nasbíraných ocenění, ale hlavně v narušení černobílosti kapitalistické logiky „stačí chtít“, význam Skokana se hledá těžko. Snad bude alespoň znamenat cestu ven pro Julia Oračka. Snad už se k drobné kriminalitě a do vězení nevrátí ani on.