Co bych chtěla změnit, kdybych pro jeden den disponovala parlamentní většinou a mohla ji využit ke schválení jakéhokoli zákona? Přidělila bych kultuře ze statního rozpočtu tři procenta. Letní seriál o utopiích totiž měl nabídnout takové nápady, jejichž uskutečnění by vyvolalo v českém prostředí dlouhodobě příznivé změny. A navýšení financí v kultuře by tyto změny přineslo.

V současné době se s oblibou skloňuje pojem „naše kultura“. Chráníme ji, bojujeme za ni, předhazujeme ji ostatím — alespoň tedy virtuálně na sociálních sítích. „Nedej bože, aby nám na naši kulturu někdo sáhnul, usekal bych mu ruce,“ napsal jeden starostlivý pán ve svém rozhořčeném diskuzním příspěvku. Proč tedy kulturu skutečně nechráníme a proč na ni nemáme finance?

Od dob renesance se pojem kultura používá k označení vybraných lidských činností. Johann Wolfgang Goethe její význam ještě rozšířil, zařadil do ní také oblékání, stravovací návyky, dějiny, filozofii, umění, vědu, přísloví, humor, politiku, hudbu a další. Kultura tedy zahrnuje vše, co se s člověkem nerodí, ale osvojuje si během života.

Je to souhrn materiálních a duchovních hodnot vytvořených lidmi během celého historického vývoje. Slovo pochází z latiny a znamená „to, co je pěstováno“. Současný stav však neodpovídá významu slova. Na kulturu nevyzbývají peníze, někteří si dokonce myslí, že je zbytečné ji financovat ze státního rozpočtu.

Všechny vlády, které se u nás od roku devadesát vystřídaly, ve svých programech a předvolebních heslech slibovaly alespoň jedno procento výdajů ze státního rozpočtu na kulturní provoz. Sliby ovšem nesplnila žádná z nich.

Rozpočet se sice zvýšil z 0,76 procenta v roce 2013 na 0,96 procenta pro rok 2017, nicméně včetně výdajů dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Závazky vlády k jednomu procentu přitom nezahrnují tyto výdaje církvím.

V kultuře zkrátka stále chybí finance a v důsledku toho tato podstatná oblast schází na úbytě. Lokální symfonické orchestry a menší divadla živoří, knihovny, muzea, galerie, orchestry třou bídu s nouzí, jejich zaměstnanci mnohdy dostávají jen o něco málo víc než je minimální mzda. Co Čech, to chudý muzikant.

Většina institucí, od orchestrů přes divadla až po festivaly, by nemohla existovat bez státních a městských grantů. Jenže žadatelů o granty obecně spíš přibývá, kdežto v rozpočtech na kulturu se škrtá. Pokud má zřizovatel nějaké problémy s rozpočtem, umělecké instituce bývají mezi prvními, kterých se dotknou úsporná opatření.

Pokud máme „naši kulturu“ zachovat, musíme do ní investovat. Kultura si totiž zaslouží víc, zaslouží si tři procenta ze státního rozpočtu. Třeba pak budoucí generace ještě budou moci navštěvovat malá divadla a poslouchat tóny orchestrů.