Když dojde na placení, končí sranda, aneb o peníze jde až na prvním místě. Tuto pragmatickou zkušenost ve volbách vyjádřil například Bill Clinton, který v roce 1992 oslovil Američany sloganem „It´s the economy, stupid“. Otázky veřejných financí a daní jsou skutečně koncentrované politikum, které je zakořeněné v hlubokých hospodářských zájmech. Nepoletujeme jen étericky v postmateriální éře, stále musíme investovat do rozvoje a platit účty.

Přesto v posledních letech předvolební debaty na ekonomická témata nechávají jakoby voliče lhostejné vůči řešení jejich ekonomických zájmů. Ztratily snad tyto zájmy na váze? A nebo jsou předkládaná řešení nezajímavá? Možná lidem schází srozumitelné vysvětlení jejich zájmů, jaké efekty od různých ekonomických politik mohou očekávat na občanské, lokální nebo celospolečenské úrovni. A že tyto úrovně jsou ve vzájemné podmíněnosti.

Faktem je, že společnost i ekonomika se stávají složitějšími a občan má někdy z různých receptů zpracovaných na odlišných úrovních a vycházejících z různých ideologických doktrín často poměrně nestravitelný guláš. Spory o zavedení eura, o regulaci v bankovnictví, ale i o daňové spravedlnosti, o potřebnosti sociálního pojištění, míře a tvaru vícezdrojového financování veřejných služeb jsou namnoze lidem vzdálené.

Ekonomika věcně i vizionářsky