Důvodů pro nízkou podporu unie u nás i na jiných místech Evropy je celá řada. Často bývá zmiňován unijní demokratický deficit, neexistence evropského veřejného mínění, přílišná vzdálenost Bruselu nebo nedostatečná role medií. Jsou zde ale i další aspekty, na které je dobré se zaměřit.

Například, jaká je role národních — tedy v našem případě českých — politických elit. A to jak s ohledem na to, jak komunikují o Evropské unii doma, ale také jakým způsobem přispívají k tomu, aby Evropská unie byla opravdu schopna reagovat na existující problémy a přinášet taková řešení, která od ní evropští občané očekávají.

Překrývání vlastních neúspěchů národními sentimenty

Je obecně známo, že si domácí politici rádi přivlastňují úspěchy unie, ale své vlastní neúspěchy nebo neschopnost něco prosadit naopak rádi svádí na Brusel. Taková strategie je možná politicky výhodná, na obraz unie doma má ovšem devastující účinky. Tím spíš pokud se spojuje s historickými národními sentimenty.

Pro příklady nemusíme chodit daleko do minulosti. Podpora změny Ústavy zavádějící právo na držení zbraně, kterou předminulý týden schválila Poslanecká sněmovna, byla tažena kritikou EU pro příliš přísnou úpravu celoevropských pravidel pro držení zbraní a neschopností unie doopravdy řešit bezpečností problémy Evropy.

Od českých politiků jsme však již neslyšeli, proč při jednáních v Bruselu nedokázali směrnici upravit tak, aby byla i pro Českou republiku přijatelná. Nota bene, pokud tvrdí, že věcné argumenty jsou na české straně. Rada ministrů je orgánem, který z pravidla vytváří konsensus, tudíž jistě měli příležitost. Je tedy daná směrnice opravdu tak špatná? Proč ministr Chovanec nedokázal své kolegy na jednání v Bruselu přesvědčit o tom, že tato legislativa nebude efektivní nebo proč nedokázal vytvořit alespoň blokační menšinu?

Takové otázky nemusí klást jenom občané nebo novináři, naopak především by je měla klást parlamentní opozice. Jednodušší však zřejmě je hrát doma kartu o Bruselu chrlícím nesmyslné regulace, nebo ještě lépe strašit tím, jak se znovu rozhoduje o nás bez nás, a jak jsme do něčeho nuceni proti naší vůli.

Jitření negativních emocí zároveň překrývá pozitiva evropské integrace i to, proč je evropská integrace českým strategickým zájmem. Jednoznačně pozitivní a v zásadě bezprecedentní stav, kdy se jako český stát a občané v Evropě nacházíme v politickém prostoru, kde panuje vláda práva a ne právo silnějšího, jednoduše přetře třeba marginální spor o pomazánkové máslo. Pak se nelze divit, že podpora unie klesá.

Umožňují národní politici unii plnit očekávání občanů?

Není to vždy zcela zřejmé, ale pokud se dnes v Bruselu něco rozhoduje, vždy jsou do rozhodování zapojeny vlády členských států. Mají tedy právo spolurozhodovat a aktivně spoluvytvářet to, jak Evropská unie funguje. Vzpomeneme-li si například na nedávné pozitivní reakce veřejnosti po zrušení roamingu v rámci EU, vidíme, že Evropská unie dokáže sehrát v životě nás všech pozitivní roli.

Jsou zde však také jiná očekávání evropských občanů, která se naplnit zcela nedaří. A jsou to právě vlády členských států, které často brání v pokroku. V jednom takovém případě nedávno sehrála hlavní roli i Česká republika.

Na Radě ministrů financí byl projednáván návrh Evropské komise na přesunutí e-knih do nižší sazby DPH. V této oblasti rozhodují výhradně členské státy, a to jednomyslně. Podle všeho se jednalo o návrh, na němž panovala všeobecná shoda i s ohledem na jeho zjevnou prospěšnost. Ze zcela nepochopitelných důvodů Česká republika tento návrh na celoevropské zlevnění e-knih vetovala.

Jsou i další příklady, kdy jsou to státy, kdo potřebný pokrok blokuje. Podle Eurobarometru z července 2016 si pětasedmdesát procent občanů unie přeje, aby EU lépe bojovala proti daňovým únikům. V návaznosti na aféru Panama Papers z minulého roku zahájila Evropská komise novelizaci čtvrté směrnice proti praní špinavých peněz s cílem zavést povinně veřejné rejstříky skutečných vlastníků firem. Právě znalost skutečného vlastníka je totiž klíčová pro rozplétání složitých vlastnických struktur a boj s daňovými úniky, čemuž přispívá i plná transparentnost.

Více než rok od této aféry jsou to však právě vlády členských států, které v jednání s Evropským parlamentem blokují dohodu. Té se během maltského předsednictví EU nepodařilo dosáhnout a jednání se tak přesouvá na estonské předsednictví, tedy na podzim. Výsledek je tedy dále v nedohlednu.

Více Evropy doma i v Bruselu

Lze jen těžko čekat, že u nás poroste podpora Evropské unie, pokud na ni budou naši politici doma pouze nadávat, nebo se tvářit, že v Evropě vlastně nemůžeme nic prosadit a jsme jen pasivní pozorovatel dění. Pokud si tedy přejeme, aby se v České republice zvyšovala podpora Evropské unie, měli bychom chtít více Evropy doma i v Bruselu.

Doma můžeme například požadovat větší politickou kontrolu evropské politiky vlády a toho, co naši ministři v Bruselu skutečně dělají. Tak se totiž může debata o EU dostat do věcnější roviny a bránit euroskeptickému populismu. Na evropské úrovni pak můžeme podporovat, aby již v budoucnosti nebylo možné, že jedna země jen tak zablokuje přijetí důležité legislativy. Právě schopnost přinášet výsledky totiž může výrazně pomoci zvyšovat podporu unie ze strany evropské, a tedy i české veřejnosti.

Kromě toho ale také potřebujeme slyšet více pozitivní a hlavně zřetelné hlasy, které dokáží české občany pro Evropskou unii nadchnout a znovu získat. To je úkol pro politické síly, které se označují za pro-evropské. Příležitost k tomu mohou mít již na podzim ve volbách do Poslanecké sněmovny, které se Evropy také týkají. Byť se někteří mohou tvářit, že nikoli.