Když před sedmi lety zkoumala antropoložka Amy Speierová cesty neplodných amerických párů do České republiky, použila pro svou knihu příznačný název Fertility Holidays (Plodná dovolená). Tisíce zahraničních pacientek ročně navštěvují české reprodukční kliniky z dobrých důvodů: kvalitní zdravotní péče, krátké čekací lhůty, ale především liberální legislativa a nízké ceny. Hlavní konkurenční výhodou našich center jsou však vajíčka. Bílá vajíčka.

Funguje zde jednoduchá rovnice: české ženy darují, zahraniční ženy přijímají, chcete-li, kupují. Podle údajů Národního registru asistované reprodukce z roku 2014 tvoří zahraniční klientky 86 procent všech příjemkyň oocytů u nás. Dárkyněmi jsou přitom takřka výhradně Češky.

Darování vajíček je ze zákona bezplatné, kliniky ale mají možnost ženám nabídnout finanční kompenzaci za náklady spojené s darováním. Částka se zpravidla pohybuje mezi patnácti a pětadvaceti tisíci korunami, zatímco kupříkladu právě ve Spojených státech je zhruba pětkrát vyšší.

Stejný nepoměr panuje na straně příjemkyň. Základní darovací balíček vyjde v České republice cizinky zhruba na pět tisíc eur, což je vděčná suma vzhledem k tomu, že ve většině západních zemí jsou vajíčka nesrovnatelně dražší, případně je jich nedostatek, anebo je tam dokonce darování pro účel asistované reprodukce zakázáno. Naproti tomu u nás je dárcovství ze zákona anonymní, a tudíž přijatelnější pro obě strany. Globální reprodukční trh činí z vajíček českých žen výhodnou komoditu: jsou relativně levná a jdou na odbyt.

Zato pro české neplodné páry — protože pojišťovny hradí zhruba polovinu částky ženám jen do devětatřiceti let — představují oocyty vzhledem k nižším mzdám nákladnou věc, kterou si nemůže dovolit každý. To platí pro umělé oplodnění obecně, navzdory účasti zdravotních pojišťoven u mladších žen. Poptávku českých žen v jisté míře snižuje i solidní kvalita zdejší reprodukční péče.

Nedávné pokusy proceduru více zpřístupnit a liberalizovat vzbudily odpor konzervativních poslanců. Současně znovuotevřely otázku, kdo z rostoucího počtu neplodných párů vlastně profituje.

Celá oblast umělého oplodnění nastoluje zásadní etické otázky. Lze se například ptát, zda by stát neměl raději podporovat adopci. Přesto mu je současná česká legislativa vcelku nakloněna, i když pamatuje hlavně na zájmy provozovatelů klinik, méně na sociální či osobní situaci klientek.

Etickou či feministickou debatu o samé podstatě odvětví nyní ale odsunulo jiné téma. Podle závěru antimonopolního úřadu až pětačtyřicet procent trhu s umělým oplodněním v České republice ovládá Andrej Babiš.

Vajíčka v holdingu

Reprodukční medicína je relativně nové a úzce specializované odvětví. Vzhledem k velikosti země, jakou je Česká republika, čítá celý obor pár desítek lidí, lékařů a embryologů, kteří se mezi sebou dobře znají. Někteří zakládali první soukromá centra u nás poté, co v 90. letech opustili státní nemocnice. Z českých pracovišť se snažili vybudovat světová.

Běžně se dočteme, že reprodukční medicína je lukrativní odvětví na vzestupu. Z vlastní zkušenosti ovšem vím, že výsledný produkt, který nabízí, je — jak se říká — bez záruky. Cesty, jak dospět k cíli, jsou ošemetné.

Problém neplodnosti je navíc citlivá, svrchovaně intimní záležitost, s níž se mnoho lidí nesvěří ani svým nejbližším. Obliba probírat jej na internetových fórech budiž důkazem, že se o něm neplodné páry, zejména pak ženy, odvažují mluvit leda anonymně, v prostředí lidí se stejným trápením. Sám proces asistované reprodukce na klidu nepřidá.

Ani dnes lékaři nedokážou u některých případů vysvětlit příčiny neplodnosti, natož spolehlivě zaručit výsledek, tedy těhotenství. Ženy stimulují svá těla hormony, a ocitají se tak v jakémsi permanentním premenstruačním syndromu. A když potom přijde nenáviděná menstruace, je vzhledem k vynaloženému úsilí a finančním prostředkům ještě více zdrcující než u snahy o početí běžnou cestou. Mnohdy je pak celý cyklus čeká znovu.