Pamatuji si, jak mi první z těch dvou případů ještě samotné přišel spíše úsměvný. V Německu jsem sice tou dobou žila už šestým rokem, ale přece jen jsem byla odchovaná českou politickou kulturou, zvyklá na neustálá podezření na korupci v nejvyšších politických patrech a různé propojení policie, soudů nebo politiky s organizovaným zločinem a podivnými podnikateli, z čehož málo co kdy bylo přesvědčivě prošetřeno a mělo reálné politické důsledky.

Karl Theodor zu Guttenberg byl na konci první vlády Angely Merkelové, velké koalici jejích křesťanských demokratů se sociální demokracií, v roce 2009 ve svých ani ne čtyřiceti letech jmenován na závěr funkčního období ministrem hospodářství a technologií. Sofistikovaně působícímu šlechtici zu Guttenbergovi byla předpovídána velká politická budoucnost.

A skutečně se jeho kariéra dál rozvíjela nejprve slibně — po volbách v tomtéž roce se stal ministrem obrany v nově vzniklé druhé vládě Angely Merkelové, koalici křesťanských demokratů s liberály. Začátkem roku 2011 nicméně vyšlo najevo, že části zu Guttenbergovi doktorské práce jsou plagiát. I když se postupně ukázalo, že šlo nejspíš jen o šlendriánské vyznačení pramenů z velké části zřejmě vysvětlitelné tím, že zu Guttenberg práci psal v době, kdy byl již činný politicky a měl k tomu doma malé děti, za dva týdny od zveřejnění prvních informací o plagiátu se funkce ministra obrany vzdal.