Pamatuji si, jak mi první z těch dvou případů ještě samotné přišel spíše úsměvný. V Německu jsem sice tou dobou žila už šestým rokem, ale přece jen jsem byla odchovaná českou politickou kulturou, zvyklá na neustálá podezření na korupci v nejvyšších politických patrech a různé propojení policie, soudů nebo politiky s organizovaným zločinem a podivnými podnikateli, z čehož málo co kdy bylo přesvědčivě prošetřeno a mělo reálné politické důsledky.

Karl Theodor zu Guttenberg byl na konci první vlády Angely Merkelové, velké koalici jejích křesťanských demokratů se sociální demokracií, v roce 2009 ve svých ani ne čtyřiceti letech jmenován na závěr funkčního období ministrem hospodářství a technologií. Sofistikovaně působícímu šlechtici zu Guttenbergovi byla předpovídána velká politická budoucnost.

A skutečně se jeho kariéra dál rozvíjela nejprve slibně — po volbách v tomtéž roce se stal ministrem obrany v nově vzniklé druhé vládě Angely Merkelové, koalici křesťanských demokratů s liberály. Začátkem roku 2011 nicméně vyšlo najevo, že části zu Guttenbergovi doktorské práce jsou plagiát. I když se postupně ukázalo, že šlo nejspíš jen o šlendriánské vyznačení pramenů z velké části zřejmě vysvětlitelné tím, že zu Guttenberg práci psal v době, kdy byl již činný politicky a měl k tomu doma malé děti, za dva týdny od zveřejnění prvních informací o plagiátu se funkce ministra obrany vzdal.

Odchody a stabilita

Zu Guttenberg svou abdikaci zdůvodnil mimo jiné tím, že není možné, aby se pozornost místo na potřeby německých vojáků soustředila na jeho doktorskou práci. Od vzdání se funkce ho neodradila ani jeho šéfová Angela Merkelová, která v začáteční fázi aféry prohlásila, že do vlády zu Guttenberga nepovolala jako vědeckého pracovníka, ale jako ministra obrany, a že jediné, co se tedy počítá, je jeho počínání právě v této roli.

Za tento pokus obě věci od sebe oddělovat a sugerovat, že jedno nemá s druhým co dočinění, si vysloužila velkou vlnu kritiky a veřejné mínění, které zu Guttenberga nakonec k odstoupení rychle dotlačilo, se s ním neztotožnilo též.

↗

Christian Wulff odstoupil, protože vyšly najevo případy jeho údajné úplatnosti z doby, kdy byl zemským předsedou vlády v Dolním Sasku. Foto presidentialactivism.com

Já jsem s tím tehdy ještě své problémy měla. Pamatuji si, jak jsem to v zemi Kubiceho zprávy, turbo absolventů plzeňských práv a předražených dálnic dávala k dobru jako napůl úsměvnou a napůl fascinující historku. Sledovat celý vývoj, argumentaci všech zúčastněných i dynamiku dění pro mě tehdy bylo velkou školou politické kultury.

Jestliže jsem se v roce 2011 naučila, že se z politiky odstupuje kvůli dávným osobním pochybením, které s výkonem funkce nemají bezprostředně nic společného, byl případ, který otřásl Německem o rok později, již v německých poměrech jasný zcela.

Spolkový prezident Christian Wulff začátkem roku odstoupil, protože vyšly najevo případy jeho údajné úplatnosti z doby, kdy byl zemským předsedou vlády v Dolním Sasku. Na české poměry byly sice ony úplatky opět spíše úsměvné — jedna z afér se například týkala toho, že měl Wulff nocovat zadarmo o dovolené u jednoho z podnikatelů, který pobíral dotace z rozpočtu Dolního Saska, další zase výhodně získaného auta z doby, kdy byl Wulff z moci svého úřadu ministerského předsedy členem dozorčí rady Volkswagenu — nicméně já hned věděla, že tohle mu u německé politické veřejnosti neprojde. A taky že neprošlo.

Tyto dvě kauzy pro mě jsou od té doby měřítkem, jaká pochybení stačí k tomu, aby se člověk stal pro výkon politické funkce nevěrohodným a nezpůsobilým a vyvodil z toho důsledky.

Není náhoda, že Německo, kde tato měřítka uplatňují, je zemí politicky stabilní a prosperující. To, čeho jsme v České republice aktuálně svědky, se v tomto ohledu definitivně pohybuje zcela mimo stupnici.