O životě v sociálně vyloučených lokalitách panuje řada mýtů, přesný a aktualizovaný popis reality však často postrádáme. Jedním ze základních, přesto nepříliš probádaných témat týkajících se sociálního vyloučení, je problematika bydlení, respektive stěhování obyvatel sociálně vyloučených lokalit. V letech 2015 a 2016 v rámci vládního projektu Kampaň proti rasismu a násilí z nenávisti tzv. vnitřní migraci mapovala nezávislá výzkumná agentura.

Vnitřní stěhování je naprosto přirozený jev, jeho intenzita navíc může být velmi odlišná i kulturně. I když je každé mezinárodní srovnání ošidné, rozdíl je opravdu výrazný. Podle statistik statistického úřadu USA se Američan za svůj život přestěhuje v průměru více než 11krát, naopak obdobné údaje v evropských zemích jsou někde v mezi 3 — 6 stěhováními za život. Česko je spíše na spodním konci tohoto intervalu, což při známém přísloví, „lepší je vyhořet, než se stěhovat“, není překvapivé. Podle informací ze Sčítání lidu, domů a bytů žije zhruba polovina obyvatel Česka ve stejné obci, kde se narodili. I přes tyto rozdíly v migračním chování USA i Česko jsou ale v zásadě fungující vyspělé společnosti.

Tento úvod, myslím, dobře ilustruje, jak obtížným tématem je vnitřní stěhování, a jak náročné normativní otázky jsou spojeny nejen s výzkumy, ale hlavně s politikami zaměřenými na vnitřní stěhování. V Česku existuje významný diskurz o tom, že nízká ochota stěhovat se nebo dojíždět za prací negativně ovlivňuje ekonomiku, udržuje někde vysokou nezaměstnanost a jinde vysoký počet neobsazených pracovních míst. Tento výzkum naopak sleduje situace, kde stěhování je problémem, nebo zhoršuje jiné problémy.

Výzkum se různě intenzivně dotkl čtyř hlavních charakteristik, které odlišují „bezproblémové“ stěhování a stěhování, které je z pohledu cílů veřejných politik i svých dopadů problematické.

Příliš časté stěhování