O životě v sociálně vyloučených lokalitách panuje řada mýtů, přesný a aktualizovaný popis reality však často postrádáme. Jedním ze základních, přesto nepříliš probádaných témat týkajících se sociálního vyloučení, je problematika bydlení, respektive stěhování obyvatel sociálně vyloučených lokalit. V letech 2015 a 2016 v rámci vládního projektu Kampaň proti rasismu a násilí z nenávisti tzv. vnitřní migraci mapovala nezávislá výzkumná agentura.

Vnitřní stěhování je naprosto přirozený jev, jeho intenzita navíc může být velmi odlišná i kulturně. I když je každé mezinárodní srovnání ošidné, rozdíl je opravdu výrazný. Podle statistik statistického úřadu USA se Američan za svůj život přestěhuje v průměru více než 11krát, naopak obdobné údaje v evropských zemích jsou někde v mezi 3 — 6 stěhováními za život. Česko je spíše na spodním konci tohoto intervalu, což při známém přísloví, „lepší je vyhořet, než se stěhovat“, není překvapivé. Podle informací ze Sčítání lidu, domů a bytů žije zhruba polovina obyvatel Česka ve stejné obci, kde se narodili. I přes tyto rozdíly v migračním chování USA i Česko jsou ale v zásadě fungující vyspělé společnosti.

Tento úvod, myslím, dobře ilustruje, jak obtížným tématem je vnitřní stěhování, a jak náročné normativní otázky jsou spojeny nejen s výzkumy, ale hlavně s politikami zaměřenými na vnitřní stěhování. V Česku existuje významný diskurz o tom, že nízká ochota stěhovat se nebo dojíždět za prací negativně ovlivňuje ekonomiku, udržuje někde vysokou nezaměstnanost a jinde vysoký počet neobsazených pracovních míst. Tento výzkum naopak sleduje situace, kde stěhování je problémem, nebo zhoršuje jiné problémy.

Výzkum se různě intenzivně dotkl čtyř hlavních charakteristik, které odlišují „bezproblémové“ stěhování a stěhování, které je z pohledu cílů veřejných politik i svých dopadů problematické.

Příliš časté stěhování

Jakkoliv je složité stanovit univerzálně, jak časté stěhování je problémem, ve své podstatě je časté stěhování důsledkem a projevem nestabilního bydlení. Nestabilní bydlení je i podle ETHOS (evropské typologie bezdomovectví a vyloučení z bydlení) jednou z kategorií bezdomovectví. Lidé, kteří se stěhují několikrát do měsíce mezi různými známými, nebo několikrát ročně, jsou v tomto smyslu bezdomovci.

Vynucené nebo nedobrovolné stěhování

Důvody pro stěhování jsou mnohdy vynucené nebo nedobrovolné. Výzkum popsal jako jednu z motivací stěhování také „útěk před dluhy“, kdy se domácnost snaží utéct před svými věřiteli, kterým ale trvale utéct nemůže a svou situaci si vlastně ještě zhorší. Jindy může být stěhování i důsledkem nedodržování občanského zákoníku nebo jiných práv, o které se lidé ohrožení sociálním vyloučením neberou — nechají se prostě vyhodit nezodpovědným vlastníkem domu na ulici.

Negativní (bezprostřední i dlouhodobé) dopady stěhování na domácnost

Nestabilita bydlení má řadu bezprostředních dopadů na domácnosti — finanční, časové, organizační a další náklady na stěhování, zvykání si na nové bydlení, riziko ztráty kontaktů, nemožnost vytvořit si domov a mít stabilní prostředí, které je v některých fázích vývoje dítěte velmi zdůrazňované.

Některé výpovědi domácností, které se výzkumu účastnily, sice takové vlivy odmítají, ale odmítnutí je jedna z psychologických strategií, jak se se stresem vyrovnat. Není třeba zdůrazňovat, že nestabilita bydlení neumožňuje mít stabilní zaměstnání, příjem z něho, plánování budoucnosti a podobně.

Negativní společenské dopady

Kampaň proti rasismu a násilí z nenávisti vznikla jako reakce na jeden z extrémních a vyhrocených společenských důsledků (nejen) stěhování sociálně vyloučených — extrémistické pochody a demonstraci místních obyvatel proti Romům v řadě měst. Společnost však dlouhodobě a (zatím) skrytě, možná nevědomky, nese celou řadu důsledků — náklady na ústavní výchovu dětí, dlouhodobou nezaměstnanost lidí, kterým nestabilní bydlení neumožňuje získat práci ani zajistit dětem dobré vzdělání, náklady na sociální práci apod. V posledních letech již spíše výjimečně dochází k významným migracím mezi městy, které by razantně změnily počet obyvatel SVL, ale i to má své dopady.

Doporučení, jak dál řešit negativní vnitřní stěhování sociálně vyloučených osob, proto logicky směřují dvěma směry — vedle lepšího (úřednického, evidenčního) sledování migrace a faktické přítomnosti osob jsou hlavní doporučení k řešení těch aspektů sociálního vyloučení, které nejbezrostředněji vedou ke stěhování — zajištění stabilního sociálního bydlení (ať již centrálně zákonem nebo obecními politikami, prevencí ztráty bydlení pomocí sociální práce, dluhovým poradenstvím a podobně).

Řešení dluhů a sociální bydlení jsou významnými tématy tohoto volebního období v sociálním začleňování a věřme, že se v jeho závěru zhmotní i do tolik očekávané klíčové legislativy.

Zmiňovaný výzkum realizovala PROCES — Centrum pro rozvoj obcí a regionů, s.r.o.