Antifašisté v Bratislavě: povzbudivý nádech v boji proti hnědnutí
Barbora BakošováNeblahé výročí vzniku fašistického Slovenského štátu letos po dlouhé době v Bratislavě připomínalo více antifašistů než neonacistů. Málo to mění na tom, že slovenská společnost hnědne, jak na svých okrajích, tak v hlavním proudu.
Je slunečné sobotní odpoledne. Na bratislavském náměstí Slovenského národního povstání se sešlo přes tisíc lidí, aby se postavilo oslavám fašistického Slovenského státu. Měli v plánu blokovat průvod neonacistů, tradičně směřujícího k hrobu bývalého vůdce loutkového válečného Slovenského státu Jozefa Tisa. Letos však neonacističtí organizátoři svou akci na poslední chvíli odvolali. Bratislava si tak po dlouhé době v březnu odpočinula od pravicových extrémistů.
Krátce po třinácté hodině na řečnickém pódiu, jež tvoří vyvýšený podstavec sousoší Pomníku SNP, postupně vystupují organizátoři akce nazvané Antifašistická mobilizácia a jejich hosté. Před nimi na zemi leží obří, několikametrový transparent s přeškrtnutým hákovým křížem.
Na demonstraci se i letos setkali názorově různorodí lidé. Vedle radikálnějších levicových skupin, pro které je boj proti fašismu propojen s kritikou kapitalistickému systému, přišlo protestovat mnoho liberálů. Účastnili se i někteří politici, například europoslankyně za stranu SMER Monika Flašíková-Beňová, bratislavský primátor Ivo Nesrovnal nebo poslanec Martin Poliačik ze strany Sloboda a Solidarita.
Organizátoři berou zrušení oslav neonacistů jako drobné vítězství. Ve svých projevech však upozorňují, že shromáždění není možné omezit jenom na protest proti obdivovatelům minulého klerofašistického státu. Kladou důraz na to, aby vyjádřili nesouhlas s jakýmikoli projevy nenávisti a vzrůstajícího rasismu ve slovenské společnosti.
Po projevech různých aktivistů a aktivistek, k nimž patřili například ředitel banskobystrického Múzea SNP Stanislav Mičev, maďarský filosof a politolog Gáspár Miklós Tamás nebo zástupce a zástupkyně z pražské Iniciativy Ne Rasismu!, se účastníci, tvořeni zejména mladými lidmi, vydali průvodem přes historické centrum města k památníku obětí holokaustu. Během pochodu se k akci přidávaly další stovky lidí, městem se ozývalo skandování antifašistických hesel. Akce se nesla v uvolněném a nekonfliktním duchu.
Obdiv k fašistickému Slovenskému státu není překonán
Oslavy obdivovatelů fašistického Slovenského státu, jenž vznikl 14. března 1939, mají v Bratislavě dlouholetou tradici. Poprvé vyšli sympatizanti Slovenského státu do ulic ještě za České a Slovenské Federativní Republiky, v roce 1991. Tehdy akci organizoval Vojtech Vitkovský, zakladatel marginální politické strany Hnutie za nezávislé Slovensko a pozdější člen Kotlebovy Ľudové strany Naše Slovensko.
Kromě otevřeného obdivu k Hlinkovým gardám zazněly tehdy z několikatisícového davu hesla jako „Dosť bolo Havla!“. Protesty v sobě spojovaly obdiv k autoritářskému válečnému státu s touhou po vzniku samostatného Slovenska.
Slovenský stát byl v letech 1939 až 1945 satelitem hitlerovské Třetí říše. V jeho čele stálo politické seskupení Hlinkova slovenská ľudová strana v čele s vůdcem Jozefem Tisem, římskokatolickým knězem. Za jeho vlády byl nastolen tvrdý autoritářský a antisemitský režim, který měl mimo jiné na svědomí deportaci a smrt přibližně sedmdesáti tisíc slovenských obyvatel židovského původu.
Vykonavatelem teroru byla paramilitární organizace strany s názvem Hlinkova garda. Její příslušníci nosili černé uniformy a na rukávu měli pásku se znakem strany — červeným dvouramenným křížem v bílem kruhu na modrém pozadí. Jejich téměř věrné kopie si dnes oblékají členové Slovenské pospolitosti, dlouholetí organizátoři oslav vzniku Slovenského státu. Znak převzala i Kotlebova strana a používá ho ve svém logu.
Největší intenzitu dosáhly pochody neonacistů v letech 2009 až 2015, kdy se jich pravidelně účastnilo kolem pěti set lidí. Souběžně s tím začaly sílit i protiakce slovenských antifašistů. Na počátku byla návštěvnost jejich akcí spíše nižší, jejich význam však začal postupně narůstat. Letošek byl počtem účastníků zatím nejvýraznější.
Pravicové rozkoly
Slovenskou ultrapravicovou scénu v posledních letech oslabují rozkoly. Slovenská pospolitosť, která vznikla v roce 1995, a jejímž členem byl od roku 2003 i Marián Kotleba, se nyní od jeho Ľudové strany Naše Slovensko distancuje. Ta přitom původně vznikla jako frakce Pospolitosti s ambicí kandidovat v parlamentních volbách.
S Kotlebovci v roce 2012 Slovenská pospolitosť přerušila spolupráci a Kotlebovi odebrala statut čestného člena. Neshody nastaly podle vyjádření na stránkách Pospolitosti kvůli Kotlebovu diktátorskému stylu řízení (ironie je tu jen bezděčná), vnitřním rozkolům a ztrátě vlivu Pospolitosti na dění uvnitř strany.
Loni byly oslavy, pořádané opět Slovenskou pospolitostí, přemístěny do Nitry. Sešla se zde však jenom hrstka demonstrantů. Důvodem neúspěchu bylo pravděpodobně šíření dezinforací ze strany Kotlebových spolustraníků, kteří na svém Facebooku tvrdili, že protesty organizují Spojenými státy dotované nevládní organizace a od akce se distancovali.
Dalším významným účinkujícím mezi ultrapravicovými organizacemi je Slovenské hnutie obrody. Ze sdružení v politickou stranu se proměnilo v roce 2016. Na rozdíl od populistického a pro radikální pravicové voliče čím dál tím vyprázdněnějšího Kotleby se pokoušejí o formulaci konzistnějšího programu a intelektuálnější a profesionálnější projev. Na rozhádané pravicové scéně mohou časem získat výraznější vliv.
Drobné vítězství v hnědém bahně
Zatímco v sobotu měli po letech v Bratislavě přesilu antifašističtí aktivisté, obecně nelze říct, že by krajně pravicové názory na Slovensku slábly.
Slovenská veřejnost je dlouhodobě frustrována výkony tradičních politických stran, které nedokáží řešit její problémy, jako jsou nízké mzdy, podfinancované školství a zdravotnictví, korupční prostředí nebo odliv mladých lidí do zahraničí. To se podepsalo i na výsledku posledních voleb.
Současně většinovou slovenskou společností prostupuje nedůvěra vůči menšinám a jakýmkoliv formám jinakosti. Projevilo se to i v postoji k uprchlíkům, z jejichž příchodu má strach až sedmdesát procent obyvatel.
Dané faktory, umocněné nečinností politiků, podněcují pravicovou radikalizaci společnosti.
Kotlebova neonacistická strana získala vloni ve volbách osm procent, a její popularita nadále stoupá. Otevřená xenofobie navíc není příznačná pouze pro kotlebovce, politické body za ni získává i bizarní seskupení Sme rodina nebo pravicové strany Sloboda a Solidarita a Slovenská národná strana.
Xenofobie prostupuje i stranu s největší voličskou podporou, SMER — Sociální demokracii, a to navzdory tomu, že se jedna její představitelka sobotní akce účastnila. Důkazy nemusíme lovit hluboko v paměti, stačí si vyslechnout projev předsedy strany Roberta Fica, který pronesl v den bratislavské antifašistické demonstrace na sjezdu ČSSD.
Dal v něm jasně najevo, koho pokládá za občany druhé kategorie: „[Představitelé zahraničních sociálně demokratických partnerských stran] se mě ptají jenom na dvě věci — na homosexuály a migranty. Se vší úctou k těmto lidem, kteří jsou takto orientovaní, i k tomu, co se děje, pokud se jedná o migrační krizi, musí být středobodem zájmu sociální demokracie především náš člověk.“ A sklidil za to bouřlivý potlesk sálu.
Jak pronesl na své přednášce o postfašismu v předvečer protestů filosof Tamás, antifašistické hnutí by se nyní mělo především organizovat. O naší budoucnosti hodně napoví, jak se s takovým úkolem slovenští i čeští aktivisté dokáží vypořádat.
