Češi mají zlaté ručičky a nebojí se je použít: chtějí v nich svírat kolty, rozmotávat ostnaté ploty a případně je usekávat na výstrahu zlodějům. Podle posledních průzkumů část veřejnosti tíhne k vládě silné ruky, která trestá a vyhání odlišné.

Nejprve čísla. Vždyť i notoricky známá píseň připomíná, že statistika nuda je, má však depresivní údaje. Tak například: v dotazníku se objevilo téma trestu smrti. Poslali byste na smrt se čtyřmi vrahy i jednoho nevinného člověka? Téměř polovina respondentů by tenhle „risk“ přijala.

Ostatně pro zavedení trestu smrti se vyslovilo třiapadesát procent dotázaných. A celkově tvrdší tresty by uvítaly až dvě třetiny lidí. Proti byl jen každý desátý.

Přitom představy o kriminalitě jsou mnohdy zkreslené. Podle odhadu respondentů mají cizinci na triku devětadvacet procent trestné činnosti v České republice. Ve skutečnosti se jedná o mizivý podíl: v roce 2015 to bylo pouze sedm procent, o rok později 9,1 procenta.

Ale fakta jsou pro sraby. Část Čechů by prostě napařila vyšší trest, pokud by se jednalo o Roma. „Pozitivní osobní zkušenost člověk považuje za výjimku, zatímco negativní generalizuje,“ poznamenává k tomu sociolog Daniel Prokop.

Země žiletkovým drátem a kvéry oplývající

Není divu, že pak čtyřiasedmdesát procent lidí důvěřuje české armádě, která připomíná partu fanatických džihádistů. Na veřejnost uniklý průzkum názorů generálního štábu z roku 2013 tvoří přehlídku krutosti, paranoie a mediální negramotnosti.

Každý osmý zaměstnanec generálního štábu by přivítal trest smrti ukamenováním. Zároveň by je potěšily tresty jako například bičování, useknutí ruky nebo zabití člena rodiny ze cti.

Navíc jednasedmdesát procent považuje za největší nebezpečí pro Českou republiku uprchlíky. A pro pětasedmdesát procent jsou Romové naprosto nepřijatelní, následují Afghánci, muslimové a Albánci.

↗

Potřebujeme nový obraz domova. Takový, který nepřipomíná buzerplac. Foto licdn.com 

Radovat by se neměli ani ti, kteří uroní slzičku pokaždé, když spatří hrdou uniformu, ve které vidí ochranu před ruským molochem. Rozdělení světa podle mustru studené války naši vojáci nejspíš neplánují. Mezi zaměstnanci generálního štábu jsou totiž Spojené státy třetí nejčastěji zmiňovanou zemí, která ohrožuje náš stát. A to přesto, že Spojené státy jsou náš spojenec v NATO.

Jistě, tenhle spletenec autoritářství a krvežízně může zjemnit citlivější a kvalitní vzdělání. Ale obávám se, že samo školství na takový úkol nestačí. Člověk je bytost spletená nejen z informací a tvrdých dat, ale také ze symbolů a obrazů. A právě náš obraz domova povážlivě hrubne.

Jako by už patřilo k dobrým mravům, že každý druhý politik má fotečku, kde se šmajchluje s kvérem, případně, pokud se jedná o jemného intelektuála typu Petra Fialy, pózuje alespoň u ostnatého drátu.

Nejspíš potřebujeme nové obrazy. Takové, které spojují a které zdůrazňují zkušenost sdílenou napříč čarami na mapách: společnou bolest i mánii ze života, který nám byl dán a k němuž jsme byli odsouzeni. Všichni. Bez výjimky.

Takový obraz domova nám chybí. Domova, který není vojenským areálem, nad nímž je třeba dohlížet a jehož obyvatele je nutno trestat. Domova jako místa setkání, domova otevřeného hostům a příchozím. Místa, které odpouští. Místa, kde se společně večeří kouřící polévka, společně se směje, vzpomíná i umírá.

Podobný domov nemá smysl zuřivě bránit, je potřeba jej tvořit.