Zápletka napínavého seriálu Okupace z prostředí fiktivní budoucnosti Norska odráží jeden skutečný fenomén: zoufalství vládnoucích elit, které jsou vázány svým tradicionalistickým fosilně jaderným myšlením. Děj začíná v okamžiku, kdy se norská ekologická vláda rozhodne přestat se chovat rozpolceně a ohlásí ukončení těžby fosilních paliv. To se ovšem nelíbí evropským vládám s Ruskem v čele, které se do toho vloží, situaci zvrátí a malý norský národ podřídí zájmům EU.

Pakliže se v realitě podíváme na norskou energetickou politiku, může nám skutečně připadat schizofrenní. Norsko lze z hlediska spotřeby energie považovat za příkladnou zemi. Díky přírodním podmínkám a severské mentalitě je již dlouho zásobováno čistou a efektivní elektrickou energií z vodních elektráren. Norsko je na světové špici nejenom ve výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů. V prvních třech měsících minulého roku se tu také registrovalo 24,4 % z celkového množství elektrických aut, řádově více než v zemích, které v pomyslném žebříčku následují, tedy v Holandsku, Francii a Británii.

Na druhou stranu ale Norsko produkuje také významný podíl fosilní energie. V roce 2015 spotřebovalo pětinu veškerého zemního plynu odebíraného v Evropě a bylo osmým největším exportérem ropy na světě.

Pakliže se věci budou posunovat neblahým směrem, Norsko se stane zemí, kterou značně postihne klimatická změna. Nejprve ho zasáhné přímé oteplování a potom pravděpodobně silné ochlazení, způsobené poklesem teploty Golfského proudu. Ten díky své teplotě nyní zajišťuje obyvatelnost středních a severních částí skandinávského poloostrova. Jeho termohalinní mořské proudění funguje jako obrovské čerpadlo, které se působením postupného tání severského ledu snižujícího salinitu někdy v budoucnu nakonec zastaví. Norsko tedy skutečně může být existenčně ohroženo úplným zaledněním zcela nezávisle na tom, jak udržitelně budou Norové žít. To je samozřejmě hypotéza. Pokud se klimatologové nemýlí, měla by se stát realitou zhruba v průběhu osmdesáti let.

Hlavně ne obnovitelnou energii, je drahá

Má-li v budoucnu pokračovat civilizace, jak ji známe, potřebuje dostupné energetické zdroje. Horký oxid uhličitý z fosilních zdrojů nám však již teď komplikuje život a jádro budí v mnoha technologicky vyspělých zemích obavy. Proto se jaderný průmysl nyní pokouší především pod vlajkou Rosatomu dostat tam, kde veřejnost ani politici nemají dobré informace a lze je snadněji omámit představou silného zdroje. Příkladem takového opojení energetickou mocí může být předpokládaný rozmach jaderné energetiky v zemích třetího světa.

O jaderné elektrárny zatím projevily zájem Nigérie, Ghana, Senegal, Keňa, Uganda, Tanzanie, Zambie a Namibie. To všechno jsou země s ročním fotovoltaickým výnosem o 40 až 80 % větším, než jaký máme ve střední Evropě, kde fotovoltaika směle cenově konkuruje ostatním zdrojům. Některé země ze jmenovaného seznamu ale nejsou politicky příliš stabilní, takže je na místě klást si otázku, kterého kmenového náčelníka napadne nějaká štěpná myšlenka… A thriller je na spadnutí. Kdyby se přitom u větších afrických měst postavily solárně termické elektrárny s akumulací tepla v eutektické tavenině solí, mohly by zajistit elektřinu i pro noční či sporadická dešťová období.

Budeme tedy dál pálit uhlí, ropu a plyn, dál cpát prostředky do bezedných flamanvillských a olkiluotských děr a tvrdit, jak jsou obnovitelné zdroje drahé? Vidíme to přece „ každý měsíc na svých účtech“. Už si ale nepřipustíme, že jaderné kolosy jsou zvýhodňovány nedostatečným pojištěním a podle smlouvy Euratom také levnými kredity a daňovými úlevami. Atomový koncern Areva, potácející se nad finanční propastí, rozhodla nedávno Komise EU oživit finanční injekcí ve výši 4,5 miliardy eur. Tyto zdroje se tváří jako levnější, protože to, co ve skutečnosti za jádro platíme, na našich účtech za elektřinu uvedeno není.

Když energetičtí experti a novináři zveřejní účty za obnovitelnou elektřinu, především za fotovoltaiku, prezentují je jako celkovou cenu za dvacet let. To proto, aby nás omámili obrovskými čísly, podobně, jako byl za minulého režimu výkon sovětských elektráren udáván zásadně v kilowattech, aby bylo číslo náležitě velké. To je skutečný obraz zoufalství, jak jsme o něm mluvili na začátku.

Zdroje budoucnosti? Zatím jen utopie

Vynalezne lidstvo ještě nějaký zdroj, který by nám v budoucnu vytrhl trn z paty? Čistá thoriová elektrárna, o níž se pojednává v seriálu Okupace, představuje jen zbožné přání. Thorium je sice radioaktivní, ale nelze použít jako materiál pro štěpnou reakci. Je proto třeba jej proměnit pomocí neutronového zdroje — uranu nebo plutonia — na uran-233. Ani thoriová jaderná elektrárna by nebyla čistým zdrojem; podle prohlášení amerického ministerstva energetiky nenajdeme mezi uranovým a thoriovým cyklem, zpracovávajícím směs thoria a uranu, žádný podstatný rozdíl. A to jak z hlediska bezpečnosti, rizika proliferace, managementu odpadů ani ekonomiky či udržitelnosti.

Soudí se, že navrhovaný systém roztavených solí, které by sloužily jako teplonosné médium a v nichž by se nacházel samotný štěpný materiál, by byl bezpečnější než soudobé reaktory, protože by pracoval bez tlaku. Otázku odstraňování koncentrujících se štěpných produktů jaderné reakce z taveniny však zdaleka nelze považovat za vyřešenou. Dokonce ani není jisté, zda to je vůbec realizovatelné. Jiný typ, německý vysokoteplotní thoriový reaktor (THRT-300), chlazený heliem, byl na konci 80. let po několika málo letech provozu odstaven a dodnes není zřejmé, kdo demontáž a dekontaminaci jaderné ruiny zaplatí.

Thorium bylo pojmenováváno podle Thora, boha blesků z vikingských legend, jenž třímá v ruce kladivo, symbol síly a bouře. Dobrá literární spojka k norské historii a ke skandinávským legendám. Pokud bůh blesků použije svou neusměrnitelnou ničivou sílu, čeká nás thriller se vším všudy. Není tedy o mnoho rozumnější vyhnout se mu a soustředit se na bezpečné a efektivní obnovitelné zdroje?