Gaby Khazalová v rámci série reportáží z pohraničí zavítala i na Valašsko. Osou její reportáže se stala konfrontace seriálové fikce příběhů Doktora Martina a valašské reality. Výsledkem je však jen stejná šablonovitost, jakou nabízí seriál s Miroslavem Donutilem. S ní se tento článek snaží polemizovat.

Předně je otázkou, zda vůbec cesta na Valašsko do seriálu o pohraničí patří. Geograficky možná ano, nicméně k socioekonomicky či historicky je valašské pohraničí naprosto nesrovnatelné s tím sudetským. Výměna obyvatelstva a s ní spojená vykořeněnost, úpadek tradičních průmyslů, masivní odchod obyvatel do vnitrozemí či široce rozšířená chudoba nebo vyšší kriminalita — nic z toho život na Valašsku neurčuje.

Je ale možné tyto skutečnosti pominout a tuto exkurzi provést, například pro zajímavé srovnání. I pak by se ale měla reportáž vyvarovat faktických nepřesností — zmiňovaný Hostětín nebo Žítková už na Valašsko nepatří, jedná se o historický region Kopanic v Bílých Karpatech.

Nejzávažnější problém textu je ale jinde. Pokud je seriálu Doktor Martin vytýkána šablonovitost, která „postrádá známku fantazie“ a nabízí pouze „ploché vyobrazení témat“, spadla reportáž svým vyzněním do stejného žánru. Vykreslit Velké Karlovice a okolí jako zapadlou vísku, do které náhle začaly jezdit přívaly turistů fotit si seriálová místa a ve které jsou místní lidé odíráni zlými kapitalisty ze Zlína, je k místním lidem stejně neuctivé jako klišé televizního seriálu.

Začněme s faktorem cestovního ruchu. Dávat komukoli za vzor Hostětín, který se proslavil sadařstvím a citlivým přístupem k životnímu prostředí, je obecně samozřejmě vhodné, ale Hostětín je ve svém rozsahu ekologických projektů, které se v obci rozvíjejí už více než 20 let, na celé Moravě jen jeden. Nikdy také nepatřil k turistickým cílům, proto ono zaměření na lokální a přírodě blízké hospodářství.

Oproti tomu Velké Karlovice jsou turisticky vyhledávané už více než 80 let a spojovat zde rozvoj turismu s kýčovitými obrázky televizního seriálu je nepřiměřená zkratka. Velké Karlovice a okolí zažily turistický boom mnohokrát. Od prvních aktivit Klubu českých turistů po roce 1930 přes masivní rozvoj odborářských rekreačních zařízení v poválečném období až po zakládání rodinných penzionků i luxusních horských hotelů po roce 1989.

Není investor jako investor

Zmiňovaná rekreační zařízení ale v 90. letech potřebovala značné investice. Ty obstarala mimo jiné. zlínská firma HP Tronic. Její nyní již zesnulý zakladatel Milan Hradil nakoupil karlovské horské hotely v polovině devadesátých let, kdy byly v takovém stavu, že byste tam nechtěli poslat ani své dítě na lyžařský kurz, natož odjet na rodinnou dovolenou. Rozhodnutí investovat do nich a zvednout je na konkurenceschopnou úroveň znamenalo pro celé Velké Karlovice dlouhodobou ekonomickou injekci a teprve poté, co sem začala jezdit i movitější klientela, se turistický sektor stal v obci majoritním zaměstnavatelem. Do té doby jím byla práce v lesnictví a zpracování dřeva.

Není však investor jako investor a zlínského prodejce elektroniky nelze stavět do jedné řady například s investičními aktivitami ve Špindlerově Mlýně či v Tatrách, které mají své zázemí v predátorských finančních skupinách. HP Tronic je místní firma, která vyrostla z nuly až na osm miliard obratu, do jejího portfolia patří například tradiční český výrobce ETA a v regionu má pověst slušného zaměstnavatele. Stěžujeme-li si na odliv kapitálu z české ekonomiky, zde máme jeden z příkladů, jak vydělané peníze zůstávají a reinvestují se přímo v regionu. Samozřejmě velmi nelichotivě působí i srovnání s hazardním magnátem Valentou, protože hrací automaty jsou přece jen něco jiného než prodej ledniček.

Za zkratkovité lze označit i tvrzení, že horské hotely ve vlastnictví přespolních (přičemž je samozřejmě otázka, nakolik je v globalizovaném světě někdo ze 60 kilometrů vzdáleného Zlína přespolní) přinášejí „jen“ pracovní místa. Turistický ruch přináší do rozpočtu Velkých Karlovic i dalších obcí nezanedbatelné příjmy z rekreačních poplatků a například Velké Karlovice z nich získávají obdobné částky (zhruba 1,2 milionu korun ročně) jako nedaleký Rožnov pod Radhoštěm, který je navíc díky svému skanzenu mnohem méně závislý na rozmarech počasí než lyžařské středisko Karlovice. Zde se ukazuje geografický paradox valašského pohraničí — zhruba hodinu cesty autem z Velkých Karlovic totiž leží nejen Zlín, ale také Ostrava a Žilina.

Vedle poplatků pak proudí do obecní pokladny i příjmy z daní — nabídku ubytování a stravování totiž v Karlovicích nepředstavují jen hotely v majetku HP Tronic, ale také skoro dvě desítky dalších živnostníků a malých podnikatelů, provozujících své rodinné penziony či hospody. Dovolenou na Valašsku tak mohou strávit nejen bohatší zákazníci čtyřhvězdičkového hotelu Lanterna. Dostupné ubytování zde najde také rodina s malými dětmi nebo parta běžkařů.

Je potřeba také říct, že bez silnějších investorů by do regionu nepřiputovaly ani peníze z evropských dotací v takové míře jako v posledních letech. A nedá se říct, že by aktivity z nich financované nedávaly smysl, jako je tomu na mnoha jiných místech. Samozřejmě pro někoho mohou být turistické atrakce jako wellness a sauny, lanové centrum nebo lyžařské vleky jen dalšími lákadly konzumního stylu života, ale většina místních vám asi potvrdí, že v karlovském údolí mají všechna tato lákadla tak nějak lidsky rozumné rozměry i podobu.

A pak jsou tu projekty doslova po všech stránkách skvělé. Třicetikilometrová cyklostezka Bečva láká desetitisíce lidí k aktivnímu pohybu, region je doslova zaslíben cykloturistům všech kategorií. Stezku si pochvalují i místní, kteří ji používají pro běžnou dopravu do práce či do školy. Její kouzlo se snaží replikovat i nedaleké údolí směrem na Horní Lideč a Valašské Klobouky, které podobnou turistickou infrastrukturu postrádá a s výstavbou cyklostezky si spojuje naděje na ekonomické oživení.

Reportáž kritizovala i Karlovský gastrofestival, za údajně příliš náročné podmínky pro lokální producenty. Stačí ale nahlédnout na jeho web a mezi účastníky najdeme například regionálního výrobce mléčných výrobků z Lidečka, hovězí farmu z Rudimova nebo kozí farmu z Vizovic. Ano, festival prezentuje i ukázky zahraničních kuchyní nebo vysoké gastronomie, lokální produkce ale tvoří jeho základ. Festival se stal spíše obětí vlastního úspěchu, protože ne každému už takové množství návštěvníků vyhovuje. Přesto je ale nutné ocenit, že dokáže do regionu přilákat desetitisíce lidí v jinak turisticky hluchém říjnovém období. Do jeho aktivit se navíc zapojují nejen velké hotely, ale i menší chaty a penziony soukromých vlastníků, které spolu žijí v relativně příznivé symbioze.

Příležitostí je dost

Jednotlivé aktivity nemají vliv pouze na Velké Karlovice, ale i na další obce v údolí Vsetínské Bečvy. S výjimkou menší vsi Janová na jeho samém začátku se jedná o šest podobných obcí s čítajících mezi dvěma a třemi tisíci obyvatel, celkem v údolí žije okolo šestnácti tisíc lidí. Zejména díky turistickému ruchu oblast relativně slušně zvládla i útlum sklářské výroby v městečku Karolinka a míra nezaměstnanosti se v těchto obcích pohybuje mezi pěti a šesti procenty. Napsat tedy, že práce je v tomto regionu málo, znamená hrubé zkreslení. Práce je málo na Karvinsku nebo v Mostě, ale ne ve Velkých Karlovicích.

Měřit něco tak neuchopitelného a individuálního jako kvalitu života je samozřejmě ošidné, ale příliš zásadních příležitostí, jak nebýt spokojeni se svou politickou reprezentací, Karlovští nemají. V devadesátých letech se svazku obcí podařilo prolobbovat zachování železniční tratě do Vsetína, která navíc nedávno prošla rekonstrukcí. Dráhu a cyklobusy využívají i turisté, za pěkných letních dní se do místních motoráků naskládá na vsetínském nádraží i několik desítek jízdních kol. Z jiného soudku je pak obří projekt Čistá Bečva, který zajistil napojení všech obcí regionu na kanalizaci, což masivně přispělo ke kvalitě životního prostředí.

Obyvatelé Velkých Karlovic svou spokojenost prezentují i u voleb. Karlovský starosta Miroslav Koňařík vyhrál šest (!) po sobě jdoucích obecních voleb, přičemž pokaždé mu dalo křížek více než pětasedmdesát procent voličů v obci. Ve své funkci má tak naprosto neotřesitelnou pozici již třiadvacet let, čímž se může u nás pochlubit jen několik podobně úspěšných místních politiků.

Cílem tohoto textu není ukázat, že Velké Karlovice a okolí jsou rájem na zemi. Mají své specifické problémy a určitě má smysl diskutovat například o tom, jak moc se na životě obce projeví to, že zde vznikají další a další soukromé rezidence, které ale nejsou určeny na celoroční bydlení, a zda zde tedy proběhne něco jako venkovská gentrifikace.

Otázky také vyvolává možný vliv masového cestovního ruchu na životní prostředí, zejména v letech, kdy není dostatek sněhu a místní sjezdovky závisejí na umělém zasněžování.

A není nutné ani skrývat, že valašská nátura má i své stinné stránky, například sklony k nadměrnému pití alkoholu či jeho domácí výrobě, na což svými životy nedávno doplatili dva občané nedalekého Halenkova. Ty usmrtil výbuch při domácím nelegálním pálení slivovice v garáži.

Těmto tématům se nevěnoval Doktor Martin, ale ani reportáž Deníku Referendum. Ta se spokojila s jasným závěrem, že Velké Karlovice „svou příležitost propásly“, aniž by vzala v potaz všechny relevantní okolnosti.

Asi se sluší připomenout, že konzervativní Valaši jsou na panské rady „Pražáků“ obzvlášť citliví. Což není hodnocení tohoto faktu, jen konstatování. A tak zatímco se tento článek snaží předkládat protiargumenty a přidat jejich prostřednictvím jiný pohled na „Valašskou utopii Doktora Martina“, horal z Karlovic by si možná pomohl jen starým valašským rčením. To zní: „Ludé dycky lutujú enem teho, gdo o to najmeňej stójí.“

Disclaimer uvedený autorem: Autor je původem ze Sudet a na Valašsko se přiženil. V karlovském údolí žijí jeho příbuzní a přátelé a s firmou HP Tronic měl v minulosti obchodní kontakty.