Mnozí už nad nimi zlomili hůl. Prý jsou čeští politici nepoučitelní. Leccos tomu nasvědčuje. Alespoň s málem by však pohnout mohli.

Když se mne nedávno Český rozhlas Plus zeptal na výrok, který mi v roce 2016 nejvíc utkvěl v paměti, tápal jsem. Ne snad, že by jich bylo málo. Naopak. Jeden překrývá druhý a z paměti se ty nejstarší mažou. Navíc — o čem vypovídají? Většinou o ješitnosti, namyšlenosti, snaze pomluvit či ponížit druhého. Zpravidla se jedná o běžné zbraně, které ten který politik či politička používá. Věnovat se pořád dokolečka plácání Miloše Zemana, Andreje Babiše, Jiřího Ovčáčka a dalších pokládám spíš za kontraproduktivní. Dotyční pak mají pocit, že zaujali, přitáhli k sobě pozornost (byť negativní) — a pokračují dál, často ještě ostřeji a skandálněji.

Vybral jsem si jiný typ výroků. (Tedy kromě toho, že stačilo jít zpátky jen několik málo týdnů.) Takové, které by šlo politiky odnaučit. Vždyť už dnes se za ně — na rozdíl od jiných extravagancí — omlouvají: jde o paralely s nacistickým či komunistickým režimem, používání příměrů a slovníku z éry diktatur.

Protože naši ústavní činitelé často rychleji mluví, než myslí a rčení „dvakrát měř, jednou řež“ jim nic neříká, vytasí se tu a tam na oponenta s nejtěžším kalibrem, jehož použití později, s chladnou hlavou, litují.

Po schůzce lidoveckého ministra kultury Daniela Hermana s dalajlamou, jež se oproti zvyklostem a předběžné domluvě členů vlády uskutečnila v oficiálních prostorách ministerstva, postavil se před novináře ministr zahraničí Lubomír Zaorálek a mimo jiné pronesl: „Je to jako kdyby se někdo za první republiky setkal s Konradem Henleinem ze Sudetenlandu, když tady je oficiální vláda a on by byl oficiálně přijat. Asi by nám to jako Čechům také vadilo.“ Podobný příměr údajně krátce předtím na hradní poradě špiček exekutivy a legislativy použil prezident Miloš Zeman. O pár desítek minut později bral Zaorálek svá slova zpět a uznával, že hrál přes čáru.

Jistě jej coby slušného (sociálně) demokratického politika nikdo nepodezřívá ze zlehčování nacismu nebo snahy nasadit vzpurnému kolegovi psí hlavu. Ale nechal se unést. Ďábel rétoriky je svůdný, našeptává vám, abyste použili slova ostrá jak břitva. Kdo rád mluví, může vyletět ze zatáčky.

Jedna věc ale překvapila. Asi o tři týdny později zopakoval stejnou chybu předseda TOP 09 Miroslav Kalousek. Jako by si snad nevšiml rozruchu kolem Zaorálka, tasil ještě nebezpečnější kolt. Rozbalil to na tiskovce ve Sněmovně k elektronické evidenci tržeb a výjimkám z ní, které načrtl ministr financí Babiš. „Platí, že my budeme šťastni za každého, kdo z toho koncentračního tábora unikne,“ řekl Kalousek v první, evidentně předem připravené větě. A ve druhé dodal: „Především ale chceme zrušit ten koncentrační tábor.“ O chvíli později přinesly zpravodajské servery Kalouskovu omluvu. Asi si ex post představil oběti koncentračních táborů, třeba mu i nějaká zavolala. Být v režimu EET a sedět v koncentráku opravdu není totéž.

Myslím, že oba pánové, politici zkušení a respektovaní, kteří dělají pro svoji cílovou skupinu první poslední, si už příště dají pozor. Mohou ale přijít další s nevymáchanými ústy. Pro ně nabízím drobné dovysvětlení:

Žijeme ve složité době, která přeje populistům a extremistům všeho druhu. V nejedné evropské zemi je vzestupu i krajní pravice. Kdysi šířila „osvětimskou lež“, dnes věší lidem bulíky na nos o islámu, masivním útoku cizí kultury na tu naší, ba o ohrožení životů domorodců každým (no dobrá, tak každým druhým) uprchlíkem. Přičinlivě jim sekundují i národovci z demokratického tábora, aniž by jim docházelo, komu ve skutečnosti rozfoukávají plamínek. Neonacisté ze stran, jež už zakázány byly i které dosud ne, se drží ideologie čistých ras, nadřazenosti jedněch nad druhými. Pravda například o koncentrácích, holocaustu, genocidě jim je proti srsti. Proto tragickou historii popírají nebo aspoň zlehčují — „tak hrozné to přece být nemohlo“.

Do toho přijde seriózní politik, který generacím, které Hitlera se Stalinem nezažily, naznačuje: koncentrák, to bylo něco jako EET. Z toho si lze odvodit, že se jednalo o věc možná rozporuplnou, možná s mouchami, ale možná také v řadě ohledů užitečnou. To jistě pan Kalousek nechtěl. Ale dotaženo do důsledků…

Nesluší se zkrátka legitimizovat ani pravicově extremistické vidění světa, ani neonacistický slovník. Měli bychom umět také rozeznávat skutečné problémy od podružných. Je rozdíl mezi ohrožením demokracie a daňovou regulací.

Kdybych byl hodně smělý, přál bych si též do nového roku, aby se naše pozornost stáčela výhradně k zásadním tématům. V tom ale mohou panovat názory různé. Zato konsensu ohledně nevhodnosti používání jistých termínů a příměrů by mohlo být dosaženo snáz. A to přesto, že radikálové, kteří to označí za doktrínu politické korektnosti, si budou moci ukroutit hlavy.