Zdá se, že pracující máme rádi, dokud jsou bílí a pasivní. Skutečná pracující třída je ale docela jiná: multi-etnická, aktivní a od železnic přes poštu až po aerolinky ve stávkové pohotovosti.

Vládnoucí konzervativci teď docela předvídatelně volají po omezení práva na stávku. Premiérka Mayová obviňuje stávkující z „pohrdání obyčejnými lidmi“ a televizní reportéři rudnou zlostí nad hlubokými příběhy lidí, které stávka postihla.

Ať se ale politici a novináři snaží, jak se snaží, nenávist ke stávkujícím se jim rozdmýchat nedaří — a to i přesto, že třeba železničáři ve společnosti Souther Rail stávkují už několik týdnů. A je jasné, proč se jim to nedaří: protože to stávkující jsou obyčejní lidé.

Horníci, kteří stávkovali v osmdesátých letech, byli na šachtách od zbytku společnosti izolováni. Průvodčí a pošťáky zná důvěrně každý. A protože čím dál větší množství lidí nedokáže najít jinou, než právě mizerně placenou, rutinní práci, čím dál větší množství lidí dokáže taky pochopit, jak se průvodčí a pošťáci cítí.

V Británii máme skoro plnou zaměstnanost, mzdy ale ne a ne růst. Zaměstnanci, kteří stávkují o letošních Vánocích, nedostali přidáno už léta.

Nejhorší na našich politicích a ekonomech, kteří jim našeptávají, je to, že sami nemají se skutečnou prací skoro žádnou zkušenost. Protože práva odborů byla systematicky okleštěna a veřejné služby systematicky privatizovány, vznikla nám na pracovištích kultura donucování.