Události, jež vedly ke zvolení Donalda Trumpa prezidentem, začaly v Anglii roku 1975. Několik měsíců poté, co se stala předsedkyní Konzervativní strany, se Margaret Thatcherová účastnila jakési schůze. Na ní, jak praví legenda, se jí jeden z jejích kolegů jal vysvětlovat, co považuje za ústřední pilíře konzervatismu.

Thatcherová chňapla do své kabelky, vytáhla ohmatanou knihu a práskla s ní na stůl. „Tohle,“ prohlásila, „je to, čemu věříme.“ Tak začala politická revoluce, jež měla změnit celý svět. Tou knihou byla Ústava svobody od Friedricha Hayeka. Její vydání roku 1960 ohlašovalo proměnu poctivé, jakkoli extrémní filosofie, ve vyloženě zločinný podnik.

Ona filosofie se jmenovala neoliberalismus a prohlašovala soutěž za podstatu všech mezilidských vztahů. Působením trhu měla podle ní vzniknout přirozená hierarchie vítězů a poražených, systém účelnější a lepší než cokoliv, k čemu by mohl vést záměrná politika či plánování.

Cokoliv stálo trhu v cestě — daně, normy, činnost odborů či státní politika —, bylo prohlášeno za zpátečnické. Ničím neomezovaní podnikatelé měli stvořit dost bohatství, aby nakonec „prokapalo“ ke každému.

Tak alespoň zněla neoliberální nauka v počátku. V době, kdy začal Hayek sepisovat Ústavu svobody, byla už ovšem jím založená síť lobbistů a analytiků štědře dotována multimilionáři, kteří v jeho doktríně spatřovali prostředek k obraně vlastního majetku před demokracií.

Cokoliv, co bohatí dělají, je z podstaty dobré

Ne každý aspekt neoliberálního programu se jim však hodil do krámu a Hayek, jak se zdá, se rozhodl to napravit. Knihu odvozuje od nejužšího možného pojetí svobody, svobody jako nepřítomnosti donucování.

Odmítá takové nápady, jako je politická svoboda, univerzální práva, lidská rovnost či přerozdělování bohatství. Volá po absolutní svobodě od donucování — a tohle všechno jí podle něj stojí v cestě, protože to omezuje jednání bohatých a mocných. Naproti tomu demokracie podle něj „není základní, ani absolutní, hodnotou“. Svoboda si podle něj ve skutečnosti žádá zamezit většině, aby rozhodovala o směru, jímž se má politika a společnost ubírat.