V roce 1901 se v Krakově konala premiéra hry Veselka od Stanisława Wyspiańského. Toto symbolické modernistické drama rozkládá mýtus o polské národní jednotě napříč různými vrstvami polské společnosti v období dělení Polska a poukazuje na jejich neschopnost společně jednat. Drama končí slavnou scénou, v níž se po svatební hostině v chalupě venkovského hospodáře objeví oživlá slaměná postava zvaná Chochol, který uvede svatebčany do stavu hypnotického, bezmocného tance.

S jistou nadsázkou lze říci, že podobný stav polské společnosti pozorujeme i dnes, po více než 120 letech. Mám samozřejmě na mysli takzvanou „polskou krizi“ kolem Ústavního soudu, o níž se v poslední době začalo hlasitě mluvit ve světových médiích. Když jsem četl o „státním převratu“ nebo „puči“, jen jsem obracel oči v sloup. Na polských sociálních sítích vyvolávala celá situace spíše rozpaky a smích než strach či obavy. Jsme totiž svědky další epizody telenovely s názvem „polská polarizace“.

Celá situace už byla v českých médiích mnohokrát popsána, ale stručně ji připomenu: v roce 2015 vládnoucí Občanská platforma předčasně obsadila dvě soudcovská místa v Ústavním soudu. Po vítězství ve volbách strana Právo a spravedlnost odmítla uznat tři dříve zvolené soudce a během svého vládnutí si Ústavní soud podřídila. Současná vláda tvrdí, že se snaží napravit soudnictví, používá však k tomu v zásadě stejné metody, jaké používalo Právo a spravedlnost. Prezident Karol Nawrocki, který je v konfliktu s premiérem, odmítá uznat část nově zvolených soudců, takže v rámci jedné instituce existují dvě vedení, která se navzájem neuznávají.

Vidíme tedy, že celá „krize“ nezačala v říjnu 2026, ale její kořeny sahají už více než deset let do minulosti. Nyní, když vládnoucí tábor dosadil na Ústavní soud bývalého ministra a premiérovu pravou ruku Macieje Berka, udělal prakticky totéž, co před deseti lety a co po něm Kaczyńského strana. Instituce, která by se měla skládat z nezávislých soudců a odborníků, je tedy silně zpolitizovaná. Bohužel se to týká i mnoha dalších polských veřejných institucí, včetně médií.

Politická polarizace a rozpad společenské smlouvy

Celý rozruch kolem Ústavního soudu připomíná spíše pokus Tuska a Kaczyńského mobilizovat nejradikálnější jádro svých voličů než skutečnou politickou krizi. Demonstrace příznivců Práva a spravedlnosti proti zpolitizování soudu se rychle změnily v politickou frašku: připomínají politický mítink nebo hudební festival propagovaný pravicovou televizí Republika.

Faktem je, že skutečný spor v Polsku je dnes sporem generačním. Na jedné straně stojí dva sedmdesátníci plní nenávisti, kteří za sebou vedou legie diváků televize Republika a TVN ve vzájemné válce o to, kdo je nepřítelem vlasti. Na druhé straně stojí všichni, na něž dolehla jejich politika posledních dvaceti let: lidé, kteří si nemohou dovolit koupit nebo pronajmout byt, nemají přístup k lékaři nebo jsou odříznuti od dopravního spojení. Všichni ti, kteří s nedůvěrou sledují naprostý rozklad demokratických institucí. Pokud nejsi ochoten vstoupit do Tuskovy či Kaczyńského legie a svalit veškerou vinu za každé zlo na toho druhého, jsi zrádce a agent těch druhých.

Symptomatické je, že elektorát strany Donalda Tuska tvoří převážně lidé v důchodu nebo ti, kteří do něj brzy odejdou. Příznivci Občanské koalice se stali přesně tím, z čeho sami před patnácti až dvacet lety obviňovali voliče Práva a spravedlnosti: zaostalými, zatvrzelými, ba přímo fanatickými stoupenci jedné strany a jednoho vůdce, kteří nechápou současný svět ani pohled svých mladších spoluobčanů na něj.

Krátce po vypuknutí roztržky kolem Ústavního soudu pronesl premiér Tusk skandální projev, jímž jen přilil olej do ohně politické polarizace. Nedlouho poté prohlásil, že protivládní demonstrace mohou být inspirovány ruskými agenty nebo cizími silami, což byla laciná populistická rétorika.

Je také skandální, že tváří v tvář skutečné hrozbě ze strany ruských a běloruských tajných služeb, v době, kdy za východní hranicí Polska pokračuje brutální ruská invaze na Ukrajinu a Evropa musí reagovat na nové hrozby, využívají představitelé dvou největších polských politických stran situace k mobilizaci voličů a boji o moc. Jde o cílené oslabování polského státu i společenských vazeb a národní solidarity, které jsou už tak velmi křehké.

Právo není magické zaklínadlo, které stačí vyslovit, aby se stalo skutečností; především jde o společenskou smlouvu. Bohužel v důsledku radikální politické polarizace, jejímž cílem je rozdrtit vše, co se nachází mezi dvěma krajními stranami dlouhodobého sporu, byla tato smlouva v polských podmínkách značně narušena.

Souhlasím s levicovým publicistou Marcinem Giełzakem, který ve svém podcastu řekl: „Jsme nyní v situaci, kdy by většina Poláků nešla bránit ani vlastní hranice tváří v tvář ruské hrozbě, natož aby měli umírat za Tuska, Kaczyńského nebo Ústavní soud. Takové riziko vůbec nehrozí.“

Ústavní reset a politické důsledky

Jak z této patové situace ven? Situaci kolem Ústavního soudu může uklidnit pouze ústavní reset, který navrhuje většina polských politických stran: od krajně pravicové Konfederace přes sociální demokraty ze strany Razem (Společně) až po lidovce, kteří jsou koaličními partnery Donalda Tuska.

Ústava Třetí Polské republiky, přijatá v roce 1997, je velmi špatně napsaná: kritici a odborníci poukazují na nejednoznačnost ustanovení, která vede ke kompetenčním sporům a umožňuje diametrálně odlišné právní výklady. Týká se to především prezidentských pravomocí a pravidel obsazování soudcovských míst na Ústavním soudu, což v důsledku vede k paralýze státu a neustálým sporům.

Současná politika vládního tábora se mu z dlouhodobého hlediska nemusí vyplatit. Občanská koalice sice vede v průzkumech, ale nepodaří se jí získat většinu. Nemůže se spolehnout ani na koaliční partnery: pozice Nové levice je slabá, zatímco druhý koaliční partner, centristická strana Polsko 2050, se příští rok nejspíš do parlamentu nedostane — v nedávném průzkumu získala nula procent podpory! Totéž platí pro lidovou stranu PSL, která možná nepřekročí volební práh.

Kroky Donalda Tuska posílily radikální nálady i krajní pravici: Konfederaci Sławomira Mentzena a Konfederaci Koruny polské Grzegorze Brauna. Je velmi pravděpodobný scénář, v němž bude premiér Tusk po volbách nucen flirtovat s představiteli stran ještě radikálnějších než Právo a spravedlnost, bude-li chtít zůstat u moci.

Ústavní soud je právem občanů a měl by patřit právě jim. Není tu od toho, aby chránil jedny či druhé nebo aby oběma stranám politického sporu zajišťoval lepší volební výsledky. Škoda jen, že polské elity, mediální i politické, nejsou schopny tak jednoduchou věc pochopit. Místo toho dál tančí svůj tanec chocholů a vtahují do něj celou společnost, která se točí v kruhu politické nenávisti a vzájemného obviňování.