Ve druhé polovině října vláda jednomyslně schválila návrh novely školského zákona, která se týká především přidělování a financování asistentů pedagoga. Jeden z návrhů Motoristů sobě k projednávané novele počítal s tím, že by ředitelé mohli odmítat přijímat do škol žáky s podpůrnými opatřeními čtvrtého nebo pátého stupně. Ačkoli tento návrh neprošel, je z něj patrné, jakým směrem se úvahy a přístup této strany ohledně inkluze a dětí se zdravotním postižením ubírají. To otevírá otázky, které sahají daleko za hranice školství.

Jaké místo v naší společnosti mají děti, které se narodily se znevýhodněním a potřebují kvůli tomu i ve škole více podpory? Dokážeme vytvářet prostředí, v němž každé dítě dostane skutečnou příležitost rozvíjet svůj potenciál a žít nikým nevyčleňováno spolu s ostatními? Umíme ve 21. století budovat společnost, v níž je přirozené, že lidé jsou různí, ale všichni mají stejnou lidskou hodnotu a právo být její součástí?

Jako matka tří dcer, z nichž prostřední se narodila s celoživotním zdravotním postižením, a zároveň právnička, která se profesně věnuje vzdělávání, sleduji současnou diskusi o revizi inkluze a rétoriku některých stran a aktérů se znepokojením. Nevnímám ji jen jako snahu o populistická opatření, krátkodobé úspory a tendenci k porušování práv, ale především jako debatu o konkrétních dětech a jejich rodinách. O dětech, které mají stejně jako jejich vrstevníci své sny, potřebu přijetí a touhu někam patřit. Některé z nich jen potřebují na své cestě více pomoci.

A právě to by nikdy nemělo být samo o sobě důvodem, proč dostanou méně příležitostí nebo budou dokonce vyloučeny z běžné školy a společnosti. Naopak. Společnost by měla dokázat pomáhat a podporovat ty, kteří jsou z různých důvodů zranitelnější — například lidi se zdravotním postižením, seniory a další.

Vyšší potřeba podpory nesmí znamenat menší právo na vzdělání

V odborných i politických diskusích často slyšíme o druzích a stupních podpůrných opatření, financování asistentů pedagoga, náročnosti vzdělávání dětí se zdravotním postižením či s náročným chováním nebo o kapacitách škol. To všechno jsou důležitá témata. Školy potřebují dobré podmínky pro vzdělávání všech svých žáků. Pedagogové potřebují odbornou podporu, odpovídající personální zajištění a možnost účinně řešit náročné situace. Je správné o těchto potřebách otevřeně mluvit a zároveň na ně ze strany systému pružně reagovat.

Často se však v takových diskusích ztrácí to nejpodstatnější — dítě samotné. Dítě se zdravotním postižením není diagnóza ani číslo ve školské statistice. Je to živá bytost a výjimečná osobnost se svými schopnostmi, zájmy, radostmi, obavami a vztahy. Může potřebovat více času na pochopení učiva, odlišný způsob komunikace, speciální pomůcky nebo pomoc dalšího dospělého. A právě na tom stojí inkluze: poskytnout každému dítěti takovou podporu, jakou potřebuje, aby se mohlo vzdělávat spolu s ostatními. Je to právo každého dítěte vyplývající z platné legislativy i mezinárodních úmluv, jimiž je Česká republika vázána.

Zmíněný návrh Motoristů sobě počítal s tím, že by ředitelé běžných škol mohli za určitých podmínek odmítnout přijetí dětí s vyššími stupni podpůrných opatření. Takový návrh je v rozporu s platnou legislativou, podstatou inkluze i základními lidskými právy těchto dětí. Stupeň podpůrných opatření vyjadřuje rozsah podpory, kterou dítě potřebuje, nemůže však být měřítkem jeho schopnosti či možnosti být součástí kolektivu. Sám o sobě nevypovídá o tom, zda dítě zvládne běžnou školu, jaké má předpoklady pro další rozvoj ani jak bude jednou žít.

Proto bychom měli být velmi opatrní při navrhování a přijímání úprav, které by možnost vzdělávání v běžné škole spojovaly především s rozsahem potřebné podpory. Čím více podpory dítě potřebuje, tím důležitější je hledat způsob, jak mu ji zajistit. Nikoli důvod, proč ho nepřijmout.

Děti se zdravotním postižením mají právo být součástí běžného života

Inkluzivní vzdělávání je součástí našich mezinárodních závazků v oblasti lidských práv i právního řádu České republiky. Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením zakotvuje práva v širokém spektru oblastí života, včetně práva na inkluzivní vzdělávání bez diskriminace a na základě rovných příležitostí. Listina základních práv a svobod garantuje právo na vzdělání a školský zákon přiznává dětem se speciálními vzdělávacími potřebami právo na odpovídající podpůrná opatření.

Právo na inkluzivní vzdělávání má však širší smysl a hlubší význam. Vychází ze skutečnosti, že zdravotní postižení samo o sobě nemusí být překážkou v životě člověka. Překážkou je především prostředí, které s jeho potřebami nepočítá, neumí přijímat odlišnosti a poskytovat adekvátní podporu, ale má naopak tendenci nálepkovat, stigmatizovat a vyčleňovat. Takové bariéry mohou vznikat už ve škole a provázet člověka se zdravotním postižením celým jeho životem.

Pro dítě na vozíku může být ve škole jedinou zásadní bariérou schodiště bez výtahu. Pro dítě s poruchou sluchu nevhodně nastavená komunikace. Pro dítě s mentálním postižením způsob výuky, který neumožňuje přizpůsobit tempo, obtížnost učiva, výstupy či hodnocení. Smyslem inkluzivního vzdělávání je takové překážky rozpoznávat a přiměřeně odstraňovat.

Samozřejmě existují děti, pro které může být vzdělávání v takzvaném speciálním vzdělávacím proudu vhodnou volbou. Je však důležité, aby rozhodnutí vždy respektovalo nejlepší zájem dítěte. Speciální vzdělávání by nemělo být automatickou, plošnou volbou jen kvůli jeho zdravotnímu znevýhodnění a související potřebě podpory, navíc bez možnosti dítěte a rodiny takové rozhodnutí ovlivnit. Rozhodující musí být individuální situace konkrétního dítěte, nikoli předpoklad, že děti s určitým postižením a podpůrnými opatřeními určitého stupně patří jinam.

Právo na společné vzdělání nesmí být odměnou za to, že se dítě se znevýhodněním dokáže bez obtíží přizpůsobit systému, což je hlavním principem integrace. Naopak systém má nastavit takové podmínky a podporu, aby se dítě mohlo vzdělávat spolu s ostatními a naplno rozvíjet svůj individuální potenciál. To je princip inkluze.

Neméně důležité než učivo jsou pro děti se zdravotním postižením také každodenní zkušenosti, které ve škole získávají. Možnost být součástí kolektivu. Učit se komunikovat s různými lidmi. Zažívat úspěchy i neúspěchy. Spolupracovat. Navazovat přátelství. Poznávat, že každý člověk něco umí a v něčem potřebuje pomoc. To všechno jsou dovednosti důležité pro budoucí život a přirozené začlenění osob se zdravotním postižením do většinové společnosti.

A tento přínos zdaleka není jednostranný. Spolužáci se učí, že lidé mohou mít různé schopnosti, potřeby i omezení. Učí se, že pomoc druhému není projevem jeho méněcennosti. Že rozdílnost nemusí být překážkou vztahů. A že společnost netvoří pouze lidé, kteří splňují stejná očekávání.

Právě takové přirozené každodenní zkušenosti mohou postupně přispívat k tomu, aby lidé se zdravotním postižením nemuseli v dospělosti stále znovu přesvědčovat své okolí, že mají právo být jeho součástí. Inkluze se totiž netýká pouze dětství, ale i toho, jak budou dnešní děti jednou společně žít a jaká bude podoba budoucí společnosti.

Nepřenášejme nedostatky systému na děti a jejich rodiny

Je zřejmé, že inkluzivní vzdělávání není jednoduché a ne vždy a všude funguje tak, jak by mělo. Existují školy, které postrádají odbornou podporu, i učitelé, kteří nemají dostatečné podmínky či kompetence pro zvládání náročných situací. Také rodiče dětí bez zdravotního postižení mohou mít obavy o kvalitu vzdělávání nebo bezpečí svých dětí. Děti se zdravotním postižením ale rozhodně nejsou překážkou dobrého vzdělávání. Nic takového z domácích ani z mezinárodních šetření nevyplývá.

Nedostatky systému by tak neměly ještě více znevýhodňovat děti se zdravotním postižením a jejich rodiny. Pokud škola nemá potřebné podmínky, je namístě hledat způsob, jak je vytvořit. Pokud se podpůrná opatření ukazují jako neúčinná, je třeba je přehodnotit. Pokud dochází ke krizovým situacím, je nutné zajistit odbornou pomoc k jejich řešení a posilovat kompetence školy v jejich prevenci.

Pro některé děti se zdravotním postižením může být náročné chování projevem přetížení, komunikačních obtíží nebo nedostatečně nastavené podpory. Zároveň však nemalá skupina dětí vykazujících náročné chování žádné zdravotní postižení nemá a jejich chování je přirozenou reakcí na náročné životní zkušenosti, podmínky či traumata.

Žádné dítě by nemělo být trestáno za projevy obtíží, kterým mohlo být při odpovídající podpoře předejito. Ani rodina by neměla zůstat bez pomoci v situaci, kterou vzdělávací systém nedokázal zvládnout. Řada mezinárodních studií přitom dokládá negativní dopady vyloučení dítěte z výuky na jeho vzdělávání, duševní zdraví, riziko opakování náročného chování i prohlubování nerovností.

Dobré vzdělávání je investicí do budoucnosti dětí i celé společnosti

Ve veřejné debatě se často hovoří o tom, kolik stojí asistenti pedagoga, speciální pomůcky či další podpůrná opatření. Je správné přemýšlet o hospodárném využívání veřejných prostředků. Neměli bychom však zapomínat na to, co díky nim může dítě se zdravotním postižením získat. Kvalitní vzdělávání může zásadně ovlivnit jeho budoucí samostatnost, schopnost komunikovat, rozhodovat o vlastním životě, navazovat vztahy nebo najít pracovní uplatnění. Může také umožnit jeho rodičům pokračovat v zaměstnání a poskytovat dítěti stabilní rodinné zázemí.

Pokud naopak dítě potřebnou podporu nedostane, mohou se důsledky projevit až mnohem později — omezenými vzdělávacími příležitostmi, větší závislostí na pomoci druhých, horším pracovním uplatněním nebo vyššími náklady na sociální služby a dávkový systém. Krátkodobá úspora na podpůrných opatřeních tak nemusí znamenat dlouhodobý ekonomický přínos. Z dostupných dat zároveň vyplývá, že přesun dětí s podpůrnými opatřeními čtvrtého a pátého stupně z hlavního vzdělávacího proudu by byl násobně dražší než jejich vzdělávání v běžných školách s odpovídající podporou.

To nejdůležitější však zůstává mimo ekonomické úvahy. Hodnota vzdělávání dítěte se zdravotním postižením se neměří jen tím, kolik aktuálně stojí, kolik peněz dítě jednou vydělá nebo kolik odvede na daních. Jeho právo na důstojný život a rozvoj schopností je stejně důležité, i pokud bude v dospělosti potřebovat rozsáhlou podporu.

Na přístupu k dětem se zdravotním postižením se pozná, jak soudržně naše společnost funguje. Zároveň je třeba si uvědomit, že nikdo z nás neví dne ani hodiny, kdy my sami nebo někdo z našich blízkých budeme odkázáni na solidaritu a přijetí společnosti. Ani my bychom nechtěli být kvůli tomu vyčleněni a stát se předmětem plošného rozhodování „o nás bez nás“.

Právě proto považuji současnou debatu o návrzích Motoristů sobě za příležitost zamyslet se nejen nad tím, jak organizovat a podporovat inkluzivní vzdělávání, ale také nad tím, jak obecně přistupujeme k lidem, kteří potřebují více naší pomoci. Bariéry stále existují v řadě oblastí života a společné vzdělávání je důležitým milníkem na cestě k otevřené a tolerantní společnosti. O takovou společnost stojí za to usilovat — pro nás všechny.