Při hledání klíče ke vzpomínání na třicet let akademické dráhy profesora Jakuba Trojana jsem narážel na obtíž. Jeho mnohostranná činnost se těžko shrnuje do jednoho hesla a formulace jako „kritická služba teologie církvi a společnosti“ jsou příliš obecné a bez širšího výkladu ne dost srozumitelné.

Při přemýšlení a tápání mi však vytanula na mysli „teologie průšvihu“, pojem, který rozebírali starší kamarádi někde na kurzu mládeže počátkem sedmdesátých let. Ten název mne, tehdy středoškoláka, okouzlil, snad přispěl i k mému rozhodnutí studovat teologii. Až v průběhu studia teologie jsem z četby nějakého průklepu Trojanovy Teologické sonatiny o moci — později text vyšel ve sborníku Moc víry a víra v moc — pochopil, oč jde.

„Průšvih“ je zákonitým důsledkem prorockého zvěstování. Vzniká tím, že nositel prorockého úkolu otevře momentálním mocenským autoritám perspektivu, která vyjeví pravou povahu jejich moci — a upadne v nemilost. To platilo od proroků starozákonních přes apoštoly až k teologům našich časů.

Mezitím se s pokračující normalizací „teologie průšvihu“ ověřovala v praxi — od roku 1974 byla Trojanovi zakázána duchovenská činnost — a trvalo dalších asi patnáct let, než jsme se s Jakubem Trojanem sešli na Evangelické teologické fakultě, on jako vedoucí katedry a děkan, já jako asistent.

Z důchodu na fakultu

Trojanův příchod na fakultu byl studenty očekáván s dychtivostí. Jako signatář Charty 77, výrazná postava mezi disidenty a především farář, který pohřbíval Jana Palacha, byl už tehdy legendou.

Některými staršími kolegy byl jeho příchod vnímán trochu s rozpaky a otazníky, co se bude s fakultou dít. Dělo se to, že se fakulta pod jeho vedením — habilitován 1990, profesuru získal o rok později, již jako děkan — úspěšně a harmonicky rozvíjela, zakotvila pevně v rámci univerzity a nadto na ní během pár měsíců vznikla přátelská a radostná atmosféra.

Narazil jsem zcela nedávno na formulaci starých Bratří ohledně kněžské práce: „Zvláštního umění, rozšafnosti i ducha otcovského, mírného, potřebují kněží k zpravování mládenců, kteréž při sobě mívají.“ Toto zvláštní umění Jakub Trojan nepochybně měl, tento dar vnesl do fakultního společenství a případné námitky kritiků, že nebyl dost radikální, podle mého přesvědčení praxe spolehlivě vyvrátila.

Ve věci přístupu k lidem byl Jakub Trojan příkladně tolerantní. Ne nutně k jejich názorům, ty dovedl rozhodně odmítnout a trpělivě přesvědčovat, že to nebo ono stanovisko je nutno přehodnotit, ukázat si, v čem je mylné nebo problematické.

Sám zmiňoval akademickou YMCu jako prostředí, kde se cvičil v kultuře dialogu, za pomoci autorit jako Božena Komárková, Jan Patočka, J. L. Hromádka či J. B. Souček. Nahlédnout do dílny nesmlouvavého, ale ukázněného a kultivovaného dialogu nám dávaly při různých příležitostech zvláště jeho rozhovory s přítelem a kolegou Ladislavem Hejdánkem a ovšem s Milanem Balabánem. Pod Trojanovým vedením, jak se domnívám, nabývala této kvality všechna naše fakultní grémia a setkávání.

Tak trochu s humorem konstatoval občas, že na fakultu přišel z důchodu. Vinou politických okolností začínal svou akademickou dráhu v bodě, kde mnozí svůj aktivní život končí. Jeho energie však se zdála nevyčerpatelná a osobně jsem byl u toho, když rektor prohlašoval, že Trojanovo datum narození v dokladech musí být administrativní chyba.

Úsilí, které věnoval řešení materiálních podmínek fakulty, především v letech svého děkanství, ale i později, bylo dechberoucí. Sledovali jsme jeho nezlomný optimismus při hledání stálé budovy pro fakultu, která téměř čtyřicet let sídlila provizorně v prostorách církve. Jak postupně troskotala jedna nadějná příležitost po druhé, propadali jsme skepsi, ale Jakub Trojan nacházel další a další možnosti a nakonec přesvědčil, s pomocí svých nejbližších spolupracovníků, jak církev, tak zahraniční sponzory a dovedl věc ke zdárnému cíli.

Vedle toho stíhal aktivně pracovat v obnovené mládežnické organizaci YMCA, dojednávat vznik a fungování nadačních fondů, které podporovaly fakultu i její studenty, aktivně se účastnit práce České křesťanské akademie, pracovat v redakci nakladatelství OIKOUMENH a Křesťanské revue — a určitě to není všechno. Při tom všem Trojan soustavně pracoval učitelsky i vědecky, pilně psal a publikoval, udržoval i nově navazoval kontakty v zahraničí, na kontinentě i za oceánem.

Když se mu kolem roku 2000 podařilo získat grant od americké agentury Henry Luce Foundation k tématu lidských práv, hledali jsme, koho získat do mezinárodního týmu. Kontaktovali jsme významného profesora v Princetonu Maxe Stackhouse s dotazem, zda by nám k tématu mohl někoho doporučit. Čekal jsem, že nabídne nějakého asistenta nebo doktoranda, ale odpověď zněla — a mohl bych to být já? Uvědomil jsem si na tom, že Trojanovo jméno má v mezinárodním měřítku váhu, kterou jsem plně nedoceňoval.

Neochvějná starost o lepší svět

Trojan trval na tom, že věrohodnost křesťanské existence je dosvědčována praktickým životem, to znamená i hledáním lepších forem společenských vztahů a spravedlivějšího uspořádání hospodářských záležitostí ve společnosti. Čím lidštější bude hospodářské prostředí, tím zdravější a silnější bude i demokratická společnost.

Zprostředkoval proto studentům díla ekonomů a teologů evropských i amerických. Sledoval pečlivě a kriticky vývoj hospodářského prostředí u nás, v České křesťanské akademii se podílel v týmu s profesorem Lubomírem Mlčochem na vzniku dokumentu Pokoj a dobro. List k sociálním otázkám v ČR roku 2000, který se snažil otevřít celospolečenskou diskusi o směřování naší společnosti.

Otázkám politické etiky a odpovědnosti věnoval dlouhou řadu esejů v novinách a časopisech, dlouhodobě jej zaměstnávaly otázky pojetí a působení moci a otázka lidských práv. Teologický základ svého celoživotního směřování se pokusil obšírně vyložit v závěru své akademické dráhy v práci Ježíšův příběh — výzva pro nás.

Jakub Trojan byl optimisticky orientován, živil naději, že se společenský řád dá zlepšovat a domníval se vidět v dějinách stopy, že k takovému dobrému posunu dochází. A i kdyby nedocházelo, přece je naší povinností o to usilovat. Jeho optimismus nepochybně živila důvěra v „moc víry“. Připomínalo mi to svým způsobem nápravné snahy Komenského.

Boží zvěst je zvěst o pokoji a úkolem teologie je usilovat o zprostředkování této zvěsti. Nenechat se udolat negací, skepsí, držet se po apoštolsku neotřesitelné naděje a otevírat k ní výhled druhým. Takto jsem chápal a zažíval pastýřské, učitelské a prorocké působení Jakuba Trojana na Evangelické teologické fakultě. Díky Bohu za něj.