Hladina jezera se jemně čeří, rákosí se vlní. U jezera stojí krásný dům se zahradou. Velká okna otevírají prostor domu ven; není třeba se bát o soukromí, tohle je luxusní bydlení na samotě. Všechno prostupuje klid, až chlad.

Tak je tomu i s lidmi, kteří se z života v tomto krásném domě mohou těšit… nový film ruského režiséra Andreje Zvjaginceva Minotaur je opět, jak je autorovým zvykem, osobním dramatem, které je ale neoddělitelně spojeno s tím, co se děje v ruské politice a společnosti.

Minotaur je prvním snímkem, který režisér natočil mimo Rusko. Jeho předchozí film Nemilovaní (2017) vznikl v rusko-francouzsko-německo-belgické koprodukci, Minotaur je koprodukcí francouzsko-lotyšsko-německou. Natáčel se převážně v lotyšské Rize, která tak zastoupila — nejmenované — ruské město, ve kterém se film odehrává.

Dějově je Minotaur volným přepracováním filmového dramatu Clauda Chabrola Nevěrná žena z roku 1969. Zvjagincevova verze příběhu o neuspokojenosti, nevěře a žárlivosti se nezaměřuje ani tak na psychologickou hloubku postav. Ty jsou spíše jen načrtnuté, jsou jaksi ploché. Jako by k sobě nechtěly nebo nedokázaly pustit ani samotného režiséra.

O to silněji je vykreslen etický konflikt, kterému postavy čelí. Podnikatel Gleb zabije milence své ženy v náhlém afektu, po prvotním rozrušení ale pak už postupuje plánovitě a zahlazuje po sobě stopy. Jeho žena Galina vztahem s umělecky založeným fotografem Antonem přehlušuje prázdnotu, kterou v manželství zažívá; zezačátku je zdrcená, pak ale před policejními vyšetřovateli vše zamlčí, podpoří svého manžela a spálí Antonovy fotografie, které si Gleb po vraždě dal do kapsy u saka.

Oba se tak stali spolupachateli a vytvořilo se mezi nimi nové pouto, které symbolicky vyjadřuje závěrečná scéna v letadle. Galinina hlava spočívá na Glebově rameni; společně se dívají na fotografii mraků, kterou právě z okna pořídil jejich syn Serjoža. Mraky na fotce jsou temné, hrozivé, znepokojivé, jako by cosi strašného skrývaly.

Od obětí ke spolupachatelům

Nejen názvem odkazuje Minotaur ke staršímu Zvjagincevovu snímku Leviatan (2014). I v tomto filmu hraje důležitou roli dům s velkými okny, doširoka otevřenými do prostoru. I tento dům stojí na samotě na krásném místě, u břehu Barentsova moře. Za velkými okny, vlastně prosklenou stěnou, se odehrává navenek podobné rodinné drama, i tentokrát jde o nevěru.

V obou snímcích, pojmenovaných po bájných monstrech, je osobní drama provázáno s rovinou společenskou. V pozadí toho, co se děje v domech a vztazích těch, kteří je obývají, je tvrdá, nelidská, nespravedlivá moc. Mezi oběma snímky je ale v tomto směru nepřehlédnutelný rozdíl. V Leviatanu jsou hrdinové více obětmi systému, který je zbavuje majetku, práv i důstojnosti. O dvanáct let později v Minotauru jsou jeho spolutvůrci, spolupachateli.

I ve filmu Leviatan jsou zobrazeny postavy, na nichž stojí dnešní ruský režim: bezskrupulózní starosta a jeho spojenec, pravoslavný biskup, který dovede cynickou moc odít v působivý náboženský háv, posvětit ji. Nejsou ale hlavními postavami, těmi jsou pracovitý poctivý člověk, „Jób“ Kolja, jeho žena Lilja a rodinný přítel, idealistický advokát Dima. Zlo se jim děje, přichází na ně, je tak do určité míry vytěsněno ven, za okna domu, který je sám jedním z — tragických — hrdinů.

Mimochodem, i dosti odpudivý církevní mocipán má v Leviatanu svůj protipól, místního kněze, který nakupuje chleba v sámošce. Právě on na Koljovu otázku — Co na to říká ten milosrdný Bůh?“ — cituje z knihy Jób verše, ve kterých vystupuje netvor Livjátan, ve své monstróznosti sloužící jako doklad Boží všemoci. Je to ale odpověď na utrpení člověka?

V Minotauru je na rozdíl od předchozího snímku zlo uvnitř. Je v osobě ústřední postavy Gleba, který jednou rukou zabíjí milence své ženy a odstraňuje jeho tělo, druhou zároveň vybírá ze svých zaměstnanců ty, které předhodí do mlýnku na maso války na Ukrajině.

On, ale i jeho žena, která sice ve vztahu trpí chladem, ale manžela podporuje a užívá si luxusu, jsou skutečným pilířem ruského režimu. A vlastně jakéhokoli režimu založeného na svévoli a nespravedlivé moci. „Zvládneme to“, říká Gleb při dalších zprávách o tom, kteří z jeho zaměstnanců opustili Rusko.

Dávat dějinám lidskou tvář

Zvjagincevovy filmy nicméně nejsou přímočarými politickými pamflety. Jsou to hluboce osobní příběhy, které by se mohly odehrávat i v jiné zemi, v jiném politickém uspořádání. Jejich obžaloba ruské moci je většinou nepřímá, je zobrazená v konkrétních lidských příbězích, zničených životech, pokřivených charakterech, pokřiveném křesťanství. Snad proto je tak působivá.

Tak jako antický Mínotauros, který si každý rok žádal krutou oběť sedmi chlapců a sedmi dívek, žádá si každá válka další a další životy. Některé semele přímo v ohni přímých střetů, další otráví a zničí zevnitř. Zvláště dnes, v době, kdy se i válka sama stává stále víc věcí pokročilých technologií, které určují cíle a bez účasti člověka je likvidují, je důležité ukazovat na lidskou, osobní stránku všech konfliktů a režimů.

Andrej Zvjagincev je jedním z mnoha tvůrců, kteří v posledních letech posílili „Rusko mimo Rusko“, kulturně neobyčejně plodný svět ruské emigrace. Jestli se bude moci vrátit do Ruska a natáčet svá zobrazení lidských dramat zase tam, kde jim dokáže dodat největší sílu, je nejisté. Spíše nikoli, nebo rozhodně ne brzy. Jeho tvorba bude ale i přesto vždy hodna pozornosti.