Josef Václav Radecký se má vrátit na Malostranské náměstí. Záměr obnovit pomník rakouského polního maršála schválilo v červnu 2026 pražské zastupitelstvo. V metropoli se zároveň vedl spor o to, zda se má chystaná stanice metra jmenovat po spisovateli Ivanu Olbrachtovi. Dva zdánlivě nesouvisející případy odhalují pokřivenost, s jakou se dnes zachází s minulostí, a prozrazují rovněž mnohé o tom, pro koho a jakou budoucnost si představujeme.

Rakouský maršálek a jeho monument

Jan Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče patřil k nejvýznamnějším vojevůdcům habsburské monarchie. Za napoleonských válek působil jako náčelník štábu armády knížete Schwarzenberga a podílel se na koaličních operacích proti Napoleonově armádě.

Jeho největší sláva přišla na sklonku života. V revolučních letech 1848 až 1849 velel rakouským vojskům v Itálii proti sardinsko-piemontskému království a italskému národnímu hnutí, které usilovalo o konec rakouské nadvlády. Vítězstvími u Custozy v červenci roku 1848 a u Novary v březnu 1849 zlomil vojenský odpor sardinsko-piemontského království, přispěl k potlačení revolučního hnutí v severní Itálii a pomohl udržet habsburskou nadvládu nad Lombardií.

Jeho pražský pomník vznikl právě jako připomínka vítězství u Novary z roku 1849. Podle Tůmova životopisu Karla Havlíčka Borovského z roku 1885 přišel s nápadem postavit v Praze Radeckému pomník František Ladislav Rieger, výrazná osobnost českého národního hnutí a tehdejšího politického života.

Havlíček se proti návrhu rázně postavil a položil otázku, která je aktuální i dnes: „S jakýmže svědomím mohla by vzdělaná třída národa našeho v tento čas postaviti pomník Radeckému, jakoby na příkoř druhému národu svobodomyslnému, který je mluv co mluv, přec jen utištěn?“

Když byl návrh na pomník 23. dubna 1849 předložen pražské městské radě, vystoupil proti němu Havlíčkův švagr František L. Jaroš. Návrh byl po několikahodinovém jednání téměř jednomyslně zamítnut. Projektu se však ujal hrabě František Thun, jednatel Krasoumné jednoty, za podpory Erweina Nostitze.

Sousoší vytvořili Josef a Emanuel Maxovi podle návrhu Christiana Rubena. Odhaleno bylo na Malostranském náměstí téměř deset měsíců po Radeckého smrti, 13. listopadu 1858, za účasti císaře Františka Josefa I. Monument zůstal na Malé Straně až do vzniku Československa, kdy byl z náměstí odstraněn a později převezen do Lapidária Národního muzea, kde je dnes uložen.

Nebyl to však jen pomník, co připomínalo Radeckého odkaz. Jeho obraz utvářela také česká literatura, která se musela zprvu musela vyrovnávat s rozporem mezi jeho vojenskou slávou a službou habsburské monarchii. Radecký ostatně nebyl jen vojevůdcem — v letech 1849 až 1857 zastával úřad generálního civilního a vojenského guvernéra Lombardsko-benátského království.

Radecký snivě se díval ze svého pomníku

Mladého Svatopluka Čecha tak například slyšíme Ve stínu lípy v Povídce vysloužilcově veršovat: „Rád myslí zalétám v ty krásné doby, / když otec Radecký nás k slávě ved’. / Maršálek taký nezrodí se zas!“

V české literatuře se však rakouský vojevůdce záhy stává také předmětem potměšilé ironie, figurkou skomírajícího impéria. Jan Neruda už roku 1866 ve fejetonu Procházka po Karlově mostě ironicky klade Radeckého pomník, podpíraný vysochanými vojáky, do sousedství barokního sousoší sv. Františka Xaverského, kterého nesou podmanění „divoši“.

A nepominutelný Jaroslav Hašek nechává dobrého vojáka Švejka v předvečer světové války, již habsburská monarchie pomohla rozpoutat, provolávat: „Na Bělehrad! Na Bělehrad!“ Maršálek Radecký se přitom „snivě díval ze svého pomníku za vzdalujícím se dobrým vojákem Švejkem s rekrutskou kytkou na kabátě, kulhajícím na starých berlích…“

Česká literatura si s Radeckým zkrátka uměla poradit po svém. Měla dost sebevědomí, aby z údajného národního hrdiny a symbolu habsburské moci udělala ironickou figurku popletených dějin. O to pozoruhodnější je, když nám dnes představitelé ideologických institucí, zaštiťující se historiografickou erudicí, diktují, jak máme nakládat s vlastní kulturní pamětí, spisovatele nevyjímaje. Případ Ivana Olbrachta je toho výmluvným příkladem.

Ivan Olbracht v metru

Jedna ze stanic budované linky pražského metra se měla podle přilehlé ulice jmenovat po spisovateli Ivanu Olbrachtovi. Nicméně někdejší náměstek primátora pro dopravu Zdeněk Hřib v listopadu 2025 navrhl místopisné komisi její přejmenování.

Hřib to odůvodňoval mimo jiné tím, že by nové zastávky veřejné dopravy neměly podle něj nést názvy inspirované „totalitními nebo extremistickými režimy“. Rada hlavního města změnu definitivně schválila 31. srpna 2026.

V debatě o názvu stanice sehrál značnou roli Ústav pro studium totalitních režimů, respektive jeho ředitel Ladislav Kudrna. Mimo jiné varoval před tím, aby se stanice metra jmenovala po „fanatickém komunistovi“, jehož „jednání představovalo aktivní službu ‚zlu‘“. Ponechme nyní stranou ironii, s níž tento jazyk připomíná právě onu ideologickou zaslepenost, před níž nás měl ústav údajně chránit.

Olbrachtova politická minulost přitom jistě není něco, co by se mělo zamést pod koberec. V poúnorovém období se nekriticky angažoval a v listopadu 1952 přiživil propagandistickou kampaň proti Slánskému a spol. svým článkem Konec zrádcův, na nějž upozorňuje také Kudrna.

Jenže Olbrachtův příběh nezačíná po únoru 1948. Olbracht se už před první světovou válkou a zejména po ní zabýval sociální otázkou a postavením pracujících. Roku 1921 vstoupil do KSČ a ve dvacátých letech patřil k angažovaným publicistům. Dostával se přitom do konfliktu i se svými spolustraníky: v roce 1929 byl jedním z iniciátorů protestu komunistických spisovatelů proti nové linii Gottwaldova vedení a proti bolševizaci strany, takzvaného Manifestu sedmi, a byl za to z KSČ vyloučen.

Stejně tak třeba patří k Olbrachtovi potýkání s prvorepublikovou represí. V roce 1924 vystoupil na veřejném shromáždění v Karviné a byl za své výroky odsouzen podle takzvaného zákona na ochranu republiky. Trest nastoupil v květnu 1926 ve Slezské Ostravě a vězeňskou zkušenost zpracoval v reportážní próze Zamřížované zrcadlo. V roce 1928 byl znovu vězněn, tentokrát na Pankráci.

Olbracht byl komunistou už v době, kdy komunistické hnutí představovalo mohutný politický proud, k němuž se s vidinou ekonomického i kulturního osvobození hlásily široké vrstvy obyvatelstva napříč Evropou. Komunisté rovněž patřili k hlavním politickým silám, které se stavěly proti nacismu a fašismu — a Olbracht nebyl výjimkou. Během nacistické okupace byl vyslýchán gestapem, zapojil se do ilegální komunistické činnosti, později navázal kontakt s partyzány a na konci války se podílel na organizování politického života na Táborsku, kam se s rodinou uchýlil v roce 1940.

Ústav pro studium totalitních režimů a veřejná paměť

Kudrna v debatě o Olbrachtovi nicméně správně připomněl, že veřejný prostor není neutrální a pojmenování míst je také otázkou toho, koho a jakým způsobem chceme připomínat. To je ovšem — při zachování proporcí — třeba vztáhnout i na Radeckého.

Radecký nebyl spisovatel ani politický publicista, nýbrž voják a představitel státní moci. V letech 1848 a 1849 stál v čele rakouských vojsk, která potlačovala osvobozenecká hnutí v Itálii, a později jako guvernér Lombardsko-benátského království vykonával rozsáhlé vojenské i civilní pravomoci v rámci režimu spojeného s cenzurou, omezováním politického života, zatýkáním a dalšími formami represe. Jeho životopis má zcela nesporně nepoměrně více temných stránek nežli Olbrachtův.

Kudrna svou argumentaci zároveň spojil s představou, že chce mladé generaci předkládat „nezkreslený obraz“ minulosti. Opět by se chtělo přitakat. Jenže co je nezkreslený obraz minulosti?

Žádný obraz minulosti v čisté podobě neexistuje. Každý je do určité míry výběrem a interpretací, jak ukazuje i snaha vykládat Olbrachtův život pouze na základě období začínajícího rokem 1948 nebo 1952.

Podobně ani z Radeckého vojenské a represivní minulosti automaticky neplyne, že jeho socha dnes nemůže na náměstí stát. Ovšem ani z toho, že se jedná o významné dílo českého sochařství, neplyne, že tam stát má. O tom je třeba rozhodovat nejen na základě jednotlivých historických či estetických argumentů, ale také s ohledem na širší souvislosti, včetně toho, jak chceme, aby naše veřejná prostranství vypadala a co by měla připomínat. Taková úvaha se totiž týká budoucnosti možná ještě víc než minulosti.

A tady se dostáváme k demokracii. Demokratická společnost není taková, která má jednou provždy jasno v tom, koho bude veřejně připomínat a koho vytěsní — je to společnost, která může své symboly měnit, pochybovat o nich, přít se o ně a svá rozhodnutí revidovat. Právě v tom spočívá demokracie jako autonomie: společnost si uvědomuje, že své instituce, pravidla a symboly sama vytváří, a proto je může také zpochybňovat.

Zavřené Lapidárium a otázka veřejných investic

Jak bylo úvodem řečeno, Radeckého pomník je dnes uložen v Lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti. Lapidárium je ale od roku 2022 pro veřejnost uzavřené. Rekonstrukci budovy, jejímž vlastníkem je hlavní město Praha, zajišťuje správce areálu Výstaviště Praha. Národní muzeum uvádí, že po dokončení potřebných prací je připraveno expozici bezodkladně zpřístupnit.

Odhadované náklady na umístění Radeckého pomníku na Malostranské náměstí — nutno říci, že se neuvažuje jen o originálu z Lapidária, ale kdyby to nebylo možné, také o vytvoření kopie sochy — se nyní pohybují mezi patnácti a třiceti miliony korun. Je proto namístě se ptát, jaký veřejný zájem má tato investice naplnit a jak se vztahuje k dalším potřebám města v oblasti kultury a péče o historické dědictví. Lapidárium uchovává mnohem větší soubor historických objektů, které by veřejnosti mohlo zpřístupnit a představit v souvislostech.

Pozoruhodný byl v této souvislosti argument čtyř pražských koaličních Pirátů, kteří jako jediní návrat Radeckého odmítli s tím, že by peníze bylo možné využít na živou kulturu, pouliční umění nebo výsadbu stromů. Je skutečně zneklidňující, s jakou vervou se pražské vedení zasadilo o monument habsburského vojevůdce, zatímco památku jednoho spisovatele se snažilo upozadit. V sázce přitom není jen socha či jen název stanice, ale daleko víc to, zda dokážeme posuzovat minulost v její mnohotvárnosti.

Ještě důležitější je, co očekáváme od budoucnosti: zda budeme společný svět utvářet podle zděděných hierarchií a zájmů, nebo zda dokážeme skutečně ovlivňovat, čemu věnujeme veřejné prostředky, prostor a pozornost. Veřejná paměť pomáhá legitimizovat určité podoby přítomnosti a vymezovat hranice toho, co si dokážeme představit jako možné.

Spor o Radeckého a Olbrachta tak není jen sporem o výklad minulosti. Radecký byl vojevůdcem v autoritářském, teokratickém režimu, který z Čechů v jejich vlastní zemi systematicky činil poddané druhé kategorie. Olbracht naproti tomu patří k vrcholným postavám české literatury a univerzalisticky humanistické poselství velké většiny jeho děl je zcela nesporné.

Co o sobě říká současná pražská politika, pokud je pro ni přijatelné zvýrazňovat a oslavovat ve veřejném prostoru habsburského maršálka, ale už nikoli spisovatele, hluboce respektovaného i jeho nekomunistickými současníky? Bezděčně snad i to, že pracuje pro svět budoucnosti, který by se více než první republice s jejími demokratickými a emancipačními výdobytky podobal hierarchické autoritářské společnosti habsburské monarchie, kde na chudé má být přísnost, společenská privilegia jsou dědičná a nedotknutelná a pro svobodomyslné duše prahnoucí po spravedlnosti se najde dost místa v nějaké šatlavě.