Titulek působí jako vtip — zatím. Jakmile ale člověk před zveřejněním kritiky ministerstva kultury začne přemýšlet, jestli tím neohrozí podporu své práce, autocenzura už funguje. Nikdo nemusí nic výslovně zakazovat. Stačí nejistota, co si ještě můžeme dovolit říct.

Právě ministerstvo kultury by přitom mělo vytvářet podmínky, v nichž může kultura svobodně fungovat, ne vyvolávat obavy z toho, co si její aktéři mohou dovolit veřejně říct. Od ministra Oto Klempíře bych proto očekávala jasná pravidla, odborně připravená rozhodnutí a schopnost vysvětlit, co mění a proč. Právě v tom podle mě selhává. Důsledky sahají daleko za jednotlivé dotační výzvy: oslabuje se důvěra v instituci, která má být partnerem kulturního sektoru.

Dotační úklid, nejasná pravidla a riziko cenzury

V kultuře pracuji přes dvacet let a znám lidi, kteří vedou divadla, připravují festivaly nebo provozují kulturní místa v regionech. Potřebují plánovat program, podepisovat smlouvy a platit spolupracovníky. Když se pravidla mění na poslední chvíli nebo připouštějí různé výklady, nejistota se promítá do každodenního rozhodování.

Ministerstvo nyní oznamuje, že v dotacích „začíná uklízet“. Chce zpřísnit pravidla pro střet zájmů, posílit kontroly a připravit reformu. To jsou legitimní cíle. Potřebujeme ale také vědět, co dosud nefungovalo a proč má nové nastavení situaci zlepšit. Bez konkrétních odpovědí mohou řeči o úklidu snadno vrhat podezření na všechny, kdo v systému pracují.

Členové odborných komisí přitom upozorňují na nejasná kritéria, oslabování odborného hodnocení a přenášení finančních rizik na žadatele. Někteří z komisí odcházejí, ministerstvo slibuje jejich doplnění. Obsazení uvolněných míst však neřeší důvody, proč odborníci rezignují. Dopis členů komise pro tanec, pohybové a nonverbální divadlo upozorňuje i na možné důsledky: rušení projektů, ztrátu spolufinancování a ohrožení pracovních míst.

Za každou rozpočtovou položkou se přitom skrývá konkrétní představení, festival nebo program pro veřejnost. Nejistota tak dopadá i na publikum, zvlášť v místech, kde je kulturní nabídka už tak omezená.

Důvěru ovlivňuje i způsob, jakým úřad komunikuje. Na sociálních sítích ministerstva se pod hlavičkou státní instituce a ve stejném grafickém stylu střídají pozvánky na bezplatné vstupy s důraznými vzkazy příjemcům dotací a veřejnými výtkami vůči konkrétním projektům. Objevují se tu dokonce i informace o zahájení finančních kontrol, které působí jako interní sdělení. Praktickou informaci o webináři k novým dotačním výzvám přitom musejí žadatelé sami hledat na webu ministerstva.

Z vlastní zkušenosti vnímám nepoměr mezi tím, jak výrazně ministerstvo komunikuje oznámení kontrol a jak málo pomáhá lidem zorientovat se v nových pravidlech. Podobně tápu i kolem letošního předávání státních cen ministerstva za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury. Na stránce věnované oceněním stále najdeme výzvu k nominacím s květnovou uzávěrkou. Právě předávání cen přitom představuje příležitost ukázat veřejnosti, čeho si stát na české kultuře váží. Avízo letošního ceremoniálu, kterého se tradičně také účastním, se mi však k 26. říjnu nepodařilo dohledat.

Co mohou nejasná pravidla znamenat v praxi, ukazuje případ literárních časopisů. Nové podmínky vylučují média, která se pravidelně věnují obecné politické publicistice, zároveň ale připouštějí politická témata v umělecké a kritické tvorbě. Kde tedy leží hranice? Kam spadá komentář ke kulturní politice nebo kritika ministra?

Zástupce šéfredaktora A2 Michal Špína upozorňuje, že redakce nevědí, jak budou ministerské podmínky vykládány. Ztráta podpory by přitom podle něj znamenala, že časopis nebude moci pokračovat v dosavadní podobě. Mají tedy redakce před každým komentářem zvažovat, zda jím neohrozí existenci celého časopisu?

Ministerstvo odmítá, že by šlo o cenzuru, a jeho mluvčí argumentuje také tím, že žadatel může podmínky přijmout, nebo projekt financovat z jiných zdrojů. Dobrovolnost žádosti ale nezbavuje úřad odpovědnosti za srozumitelná a přiměřená pravidla. Netvrdím, že kritika ministra automaticky povede k zamítnutí dotace. Riziko autocenzury však vzniká už ve chvíli, kdy lidé pro jistotu vynechají glosu, zmírní text nebo obejdou nepohodlné téma. Veřejná podpora musí umožňovat i tvorbu, která politickou moc kritizuje.

Nemůžeme a nemáme mlčet

Výzva Akademického senátu DAMU z 25. října k odvolání samotného ministra zasazuje tyto výhrady do širších souvislostí. Vedle dotačního systému upozorňuje na oslabování odbornosti, způsob přípravy státní kulturní politiky a rizika pro nezávislost veřejnoprávních médií. Dokládá, jak závažně situaci vnímá akademický orgán školy vzdělávající budoucí umělce a kulturní pracovníky.

V jádru těchto výhrad stojí otázka důvěry: mohou připomínky odborníků rozhodnutí skutečně ovlivnit? Může kulturní organizace veřejně nesouhlasit s ministerstvem bez obav o své fungování a může se spolehnout, že pravidla platí předvídatelně pro všechny?

Od ministra očekávám věcné odpovědi a ochotu napravit chybná rozhodnutí. Příjemci podpory nesou odpovědnost za využití veřejných peněz. Ministr zase odpovídá za systém, v němž se o jejich přidělování rozhoduje.

Píšu to jako ředitelka Nové sítě a člověk, který dlouhodobě pracuje s kulturními organizacemi. Právě tato zkušenost mě vede k tomu, abych se ozvala. Možnost upozornit na problémy musí zůstat samozřejmostí i pro ty, kteří budou zítra žádat o dotaci.