Prezidentské volby v Brazílii dopadly jinak, než naznačovaly průzkumy veřejného mínění. Ty se zmýlily dokonce v obou kolech. V prvním měl podle nich zvítězit Lula, ale Flávio Bolsonaro získal o dva miliony hlasů více. Ve druhém se naopak očekávalo vítězství Bolsonara, nakonec však vyhrál Lula, a to o čtyři miliony hlasů.

Jak si tento rozpor vysvětlit? Směřuje Brazílie doleva, nebo doprava? Podívejme se, co má dynamika brazilských voleb společného s politickým vývojem v dalších zemích Latinské Ameriky a Evropy, kde krajní pravice nabývá na síle, a v čem se brazilská situace od ostatních liší.

Výhra demokracie

Lulovo vítězství — stejně jako jeho předchozí vítězství nad Fláviovým otcem Jairem Bolsonarem před čtyřmi lety — nelze v první řadě chápat jako běžnou výhru levice nad pravicí v demokratické soutěži, ale spíše za výhru demokracie nad hrozbou autoritářského, fašizujícího režimu.

Jair Bolsonaro, který podobně jako Trump odmítl uznat svou porážku ve volbách v roce 2022, byl na rozdíl od Trumpa odsouzen za přípravu puče k dlouholetému trestu odnětí svobody. I v kontextu současné světové krajní pravice představuje rodina Bolsonarových mimořádně temný fenomén.

Jair Bolsonaro se otevřeně hlásil k vojenské diktatuře, která v Brazílii vládla v letech 1964 až 1985, a obdivně se vyjadřoval i o jejích nejbrutálnějších mučitelích, jako byl plukovník Ustra; otec ani syn Bolsonaro se netají ani úzkými vztahy s dnešními krvavými zabijáky z paramilitárních „milic“ z Ria de Jainera.

Odpověď na otázku, proč krajní pravice už od roku 2018 vytlačila tu umírněnou, se však od zkušeností jiných zemí výrazně liší. V USA i v řadě evropských zemí bývá vzestup krajní pravice vysvětlován — přinejmenším levicovými kritiky — zklamáním voličů ze stagnující životní úrovně a rostoucí nerovnosti. Extremisté podle tohoto výkladu odvádějí pozornost od těchto problémů k migrantům jako zástupným viníkům.

V Brazílii však za vlád Lulovy Strany pracujících (Partido dos Trabalhadores) v letech 2003 až 2016 nastalo díky aktivní sociální politice bezprecedentní zlepšení životních podmínek: desítky milionů lidí se vymanily z chudoby a zařadily se mezi příslušníky střední třídy. V tomto směru byla Brazílie výraznou výjimkou mezi levicovými vládami Latinské Ameriky, přestože si zachovala vysokou míru nerovnosti.

Bolsonaristé naopak nijak nezměnili tradičně vstřícný vztah Brazílie k migrantům. Vláda Jaira Bolsonara byla dokonce při udělování azylu podstatně štědřejší než jiné jihoamerické vlády, včetně těch levicových. Bolsonarismus se zato od počátku vyznačoval zuřivým odporem vůči levici a všemu, co s ní spojoval: environmentalismu, právům původních obyvatel, feminismu i LGBT+ lidem.

V roce 2018 byl triumf Jaira Bolsonara — dlouholetého, ale až do té doby zcela marginálního politika — do značné míry reakcí na hospodářskou krizi let 2014 až 2016 a sérii vážných korupčních skandálů napříč zavedenými stranami.

Navíc, jak upozorňuje Giancarlo Summa ve své analýze Lulova poslední bitva v periodiku Nueva Sociedad, úspěšný přesun milionů Brazilců z chudoby do nižší střední třídy, tzv. třídy C, byl paradoxně spojen s jejich příklonem ke středostavovské mentalitě a posunem volebních preferencí doprava. K odporu vůči vládám Strany pracujících u starší, etablované střední třídy pak vedlo zvýšení minimální mzdy a zavedení sociálních dávek, protože si středostavovské rodiny už nemohly dovolit zaměstnávat zástup pomocnic v domácnosti, hlídačů, řidičů, zahradníků a dalších za nicotnou cenu, jak byly dosud zvyklé.

Jak se bolsonarismus stal masovým hnutím

Na vzestupu bolsonarismu se však podílely i specifické kulturní faktory. Patří k nim masový odklon Brazilců od tradičního, často vlažného katolicismu k evangelikálním, zejména pentekostálním denominacím, z nichž mnohé čerpají inspiraci z USA. Podle takzvaného evangelia prosperity je hmotný úspěch především výsledkem individuálního úsilí, nikoli státních politik.

Dalším faktorem je dlouhodobá militarizace policie a s ní spojená normalizace extrémního násilí vůči obyvatelům chudinských čtvrtí velkých měst. Počet lidí zabitých policií je zde mimořádně vysoký, a to i v jihoamerickém kontextu. Tato realita se přitom stala běžnou součástí života dokonce i ve státech, kde dlouhodobě vládla Strana pracujících. Bolsonaristická rétorika slibující tvrdý postup proti kriminalitě tak nacházela úrodnou půdu.

Výraznou podporu má bolsonarismus také v některých oblastech Amazonie, kde část obyvatelstva vnímá těžbu zlata, kácení pralesa a další formy exploatace přírodních zdrojů jako legitimní cestu k prosperitě. Ochranu pralesa a práv původních obyvatel naopak považuje za překážku hospodářského rozvoje. Za vlády Jaira Bolsonara se odlesňování Amazonie zintenzivnilo, zatímco za následující vlády Luly da Silvy výrazně pokleslo.

Ve volbách v letech 2022 a 2026 navíc sehrálo roli, že se Jair Bolsonaro a následně jeho syn Flávio stali dominantními představiteli brazilské pravice. Dokázali tak získávat i hlasy tradičních pravicových voličů, kteří se nemusí ztotožňovat s krajní pravicí, ale budou vždy hlasovat proti levici.

A konečně nelze pominout ani podporu, kterou Bolsonarovu táboru poskytoval spřízněný režim Donalda Trumpa v USA. Snaha Bolsonarova klanu přimět Washington k zavedení cel na brazilské zboží v odvetě za trestní stíhání bývalého prezidenta však mohla být kontraproduktivní: Lulovi umožnila vystupovat jako obránce národní suverenity.

Do právě skončených voleb navíc zasahovala nejen americká vláda, ale zřejmě i její spojenci z řad technologických oligarchů. Společnost Meta totiž po několik týdnů snižovala viditelnost Lulových příspěvků na sociálních sítích.

Zdálo by se tedy, že sociální sítě, jež před patnácti lety během arabského jara vzbuzovaly naději na demokratičtější svět, se obrátily ve svůj zlověstný opak. A to ani nemluvíme o dalším přízračném projevu naší doby: Jair Bolsonaro, který má soudem zakázáno veřejně vystupovat, se nechal zastupovat avatarem vytvořeným umělou inteligencí.

To, že Lulova kampaň mezi oběma koly převzala iniciativu na sociálních sítích, ukazuje, že lze uspět i na takto nerovném terénu, zejména díky invenci a vtipu. Lulovi pomohla také funkční a pohotová justice. Když Meta omezovala viditelnost jeho příspěvků, Nejvyšší volební soud jí rychle nařídil, aby oběma kandidátům zajistila rovné podmínky. A když dopravní společnosti podporující Bolsonara bránily voličům v cestě k urnám v oblastech, kde měl Lula převahu, prodloužil nejvyšší volební soud volby o dvě hodiny, aby všichni zájemci mohli odvolit.

Lula jako poslední naděje demokratické levice

Lulovo vítězství z neděle, k němuž přispěla strhující mobilizace jeho přívrženců mezi oběma koly i jeho výkon ve dvou televizních debatách, však znamená pouze dílčí porážku bolsonarismu. Podobně jako v roce 2022 se i tentokrát výsledek prezidentských voleb vymyká širšímu trendu vzestupu brazilské krajní pravice. Ve volbách do Kongresu i při volbách guvernérů klíčových států federace totiž uspěli bolsonaristé a další pravicové síly; do různých funkcí byla zvolena také řada členů Bolsonarovy rodiny.

Lulův výsledek je výrazně lepší než výsledky jeho strany v ostatních volbách. Mnoho Brazilců v něm zjevně nevidělo jen představitele levice, ale také společného kandidáta demokratických sil a žijící legendu brazilské demokratické politiky. S jiným kandidátem by Strana pracujících patrně neuspěla. Volby, které Lula vyhrál v téměř 81 letech, budou vzhledem k ústavnímu omezení jeho posledními prezidentskými volbami. Mohly by se tak stát labutí písní demokratické levice v Brazílii.

Aby se tak nestalo, shodují se levicoví komenátoři, bude Lulova vláda muset ve čtvrtém období postupovat razantněji a odvážněji. Jedním z důvodů vlažné podpory v prvním kole totiž bylo zřejmě i to, že vláda byla přes celkově dobré makroekonomické výsledky příliš opatrná a od řady svých politických projektů upustila nebo je odložila, aby proti sobě nepopudila shluk centristických, spíše transakčně orientovaných stran v Kongresu. S novým Kongresem, jenž bude mít opět pravicovou většinu, však prezidenta čeká neméně těžké soužití.