Vítězství Abelarda de la Espriella v kolumbijských prezidentských volbách se v české veřejné debatě v zásadě neobjevilo, přestože na tamní politické scéně představuje více než jen změnu. Je totiž dalším signálem, že Latinská Amerika možná vstupuje do nového politického období.

Cyklu, který je a pravděpodobně bude stále více definován sílícím konzervativním populismem, přitvrzením v bezpečnostních politikách a co je důležité prohloubením ideologického spojenectví krajně pravicových sil v západní hemisféře a častějšímu uplatňování politické stylu spojovaného s Donaldem Trumpem, Nayibem Bukelem či Javierem Mileiem.

Kolumbijské volby totiž odrážejí širší trend, který je patrný napříč regionem. Po progresivní vlně, jež přivedla k moci politiky jako Gustavo Petro v Kolumbii, Gabriel Boric v Chile nebo Luiz Inácio Lula da Silva v Brazílii, se voliči opět obracejí k politikům slibujícím pořádek, bezpečnost, radikální změnu, a hlavně silnou autoritu v čele státu.

Konzervativní kandidáti tak posilují v Chile, Peru, Bolívii i Hondurasu, zatímco Bukele v Salvadoru a Daniel Noboa v Ekvádoru si nadále udržují vysokou popularitu.

Úspěšná levice

Současně by však výsledek kolumbijských voleb neměl být chápán jako pouhé odmítnutí levice, která v posledních letech vládla. Její kandidát koneckonců obdržel více hlasů než končící prezident Petro v roce 2022. Odráží spíše širší protiestablishmentovou náladu a rostoucí frustraci voličů z vývoje společnosti v širším regionu.

Vlády napříč Latinskou Amerikou se potýkají s rostoucími očekáváními veřejnosti v prostředí pomalého hospodářského růstu, přetrvávajících nerovností, nedůvěry v instituce a snižujícího se pocitu bezpečí, ať už toho fyzického, tak i toho sociálního. Občané stále častěji požadují okamžitá řešení namísto příslibu dlouhodobých reformních projektů.

Právě tato dynamika vysvětluje, proč politicky oslabují i vlády, jejichž socioekonomické výsledky nebyly vůbec špatné. Za vlády Gustava Petra se v Kolumbii výrazně snížila extrémní chudoba i chudoba celkově, pokročila pozemková reforma a navzdory složitým podmínkám se podařilo zachovat makroekonomickou stabilitu. Hospodářský růst sice zůstal relativně nízký, byl ale stabilní a v posledních letech spíše zrychloval. Navzdory proměnlivé globální ekonomické situaci.

Volby však bývají méně o statistikách a více o specifickém rozumění realitě. Pro mnoho Kolumbijců tak byla rozhodujícím tématem především bezpečnost. Petrova ambiciózní strategie „totálního míru“ usilovala o paralelní vyjednávání s různými ozbrojenými skupinami. A skutečně vedla k omezení přímých střetů mezi státem a povstalci. Současně však ozbrojené organizace rozšířily svůj územní vliv, kriminální skupiny se přizpůsobily novým podmínkám a násilí stále častěji nabývalo podoby konfliktů mezi jednotlivými kartely.

Což nejvíce dopadá na lidi s africkými kořeny, původní obyvatelstvo, ale také na sociální aktivisty, kteří se snaží vyplňovat prostor, kde stát potřebným potřebné služby nezajišťuje. Ať už oprávněně či nikoli, značná část veřejnosti dospěla k závěru, že tato strategie selhala.

De la Espriella dokázal těchto obav efektivně využít. Bohatý outsider s úzkými vazbami na podnikatelské elity vystupoval jako kandidát zákona a pořádku. Prosazoval tvrdší vojenský postup proti ozbrojeným skupinám, výstavbu obřích věznic, legalizaci držení střelných zbraní pro civilisty a návrat k militarizovanému boji proti drogám, byť v minulosti mnoho pozitivních výsledků nepřinesl. Jeho obdiv k Bukelemu je otevřený a jeho politický styl i rétorika jsou výrazně inspirovány Trumpem a Mileiem.

Výzva pro Evropu

Význam kolumbijských voleb ovšem sahá daleko za hranice samotné země. Napříč Latinskou Amerikou voliči stále častěji odměňují politiky, kteří slibují ve společnostech unavených kriminalitou, ekonomickou nejistotou a nefunkčností politického systému obnovit kontrolu. Společným jmenovatelem není ani tak ideologie jako příslib, byť iluzorní efektivity a toho, že prostě silné autority věci udělají a nenechají se omezovat demokratickými institucemi. Tento trend může být povědomý i mnoha Evropanům.

Latinská Amerika se tak postupně stává příznivějším prostředím pro Trumpa a obecněji pro ideologii hnutí MAGA. Mnozí noví regionální lídři sdílejí důraz na kontrolu migrace, tvrdý boj proti drogám, ekonomickou liberalizaci, omezování sociálních politik a skepsi vůči projektům regionální integrace, které byly tradičně spojovány s levicí. Washington se tak bude moct brzy opřít o síť vlád, jejichž politické instinkty budou americkému konzervatismu blíže než kdykoli za posledních několik desetiletí.

Tento posun má význam i pro Evropu. Představitelé levicového středu v Evropě po většinu poslední dekády vnímali pokrokové vlády v Latinské Americe jako přirozené partnery při prosazování globální klimatické politiky, řešení socioekonomických nerovností či negativních dopadů globalizace. Současně velmi úzká spolupráce probíhala v obranně multilateralismu a ve snaze reformovat globální instituce.

Tato politická mapa se však mění. Vztahy mezi Evropskou unií a Latinskou Amerikou budou stále více určovat jiné oblasti, jako je bezpečnost, migrace, energetika, investice a strategické suroviny, ale také konzervativní kulturní témata. Otázky udržitelného rozvoje či socioekonomické spravedlnosti vedle toho mohou ustupovat do pozadí.

Obzvláště citelně může tento vývoj dopadnout na Španělsko, jehož premiér Pedro Sánchez se stal jedním z mála významných evropských lídrů, kteří jsou ochotni otevřeně čelit Donaldu Trumpovi a širšímu nástupu populistické pravice. Španělští socialisté přitom historicky těžili právě z úzkých vazeb na progresivní vlády v Latinské Americe.

Sánchez tak nyní přichází o důležité spojence, zatímco konzervativní síly blízké Donaldu Trumpovi budují vlastní transatlantické sítě. Brazílie a Mexiko, dvě největší ekonomiky a zároveň nejlidnatější země regionu, sice prozatím zůstávají součástí progresivního tábora, vládu Luize Inácia Luly da Silvy ovšem čeká zásadní zkouška v podobě prezidentských voleb hned příští rok.

Nepřebírat témata

Interpretovat současný vývoj jako definitivní vítězství konzervativců by však bylo chybou. Význam současného posunu v Latinské Americe spočívá v tom, že nejde primárně o triumf uceleného konzervativního projektu. Jde spíše o vítězství politických sil, které dokázaly úspěšně využít rostoucí frustrace a obav veřejnosti z budoucnosti. Tato nuance je zásadní.

Nová latinskoamerická pravice jen pochopila, co stávající společnost frustruje, a uchopila to. Politici jako Bukele, Milei, Noboa či nyní De la Espriella se stylizují do role outsiderů bojujících proti nefunkčním systémům. Za jejich protiestablishmentovou rétorikou však často stojí mocné ekonomické zájmy a známé ultraliberální ekonomické programy. Jejich inovace nespočívá ani tak v obsahu jejich politik, ale v novém stylu politické komunikace: dokázali spojit příslib pořádku a bezpečnosti s rétorikou vzpoury proti establishmentu.

Pro progresivní síly, včetně těch evropských, z toho plyne jasné poučení. Odpovědí nemůže být ústup od tradičních témat jako je prosazování sociální spravedlnosti, udržitelného rozvoje či demokratických hodnot. Stejně tak však nelze ignorovat obavy veřejnosti týkající se bezpečnosti, migrace, fungování státu nebo ekonomické nejistoty.

Skutečnou politickou výzvou příští dekády zkrátka nebude volba mezi spravedlností a bezpečností. Bude jí spíše schopnost prokázat, že demokratické a progresivní síly dokážou zajistit obojí — aniž by přebíraly narativy a politické recepty krajní či populistické pravice.

Právě s touto otázkou se dnes po kolumbijských volbách potýká latinskoamerická levice. A právě tato otázka může brzy stát i před představiteli evropského středolevého proudu.