Americko-ukrajinská konfrontace představuje nové stádium ruské války
Pavel HavlíčekEskalace ukrajinsko-amerických vztahů ukazuje, jak zranitelná je Ukrajina i Evropa kvůli své závislosti na americké podpoře. Rusko si tuto zranitelnost uvědomuje a využívá ji k prosazování svých válečných cílů.
Jen málo novinových titulků v Evropě rezonovalo tak silně jako ty, které přinesly první zprávy o omezení signálu Starlinku pro ukrajinské obránce. Zvláště poté, co ukrajinští politici v čele s prezidentem Volodymyrem Zelenským otevřeně promluvili o tom, že nešlo o pouhou technickou závadu, nýbrž o politické rozhodnutí učiněné americkou administrativou, které mělo být komunikováno ukrajinské straně na nižší pracovní úrovni. Tato informace spolu s alespoň dočasným omezením přísunu výzvědných informací z amerických zdrojů vyvolala mezi Evropany značné znepokojení.
A přestože se později podařilo postupně obnovit jak rychlost připojení prostřednictvím systému Starlink, tak přísun zpravodajských informací, důvěra v americké vedení a jeho podporu Ukrajiny byla značně otřesena. Přispěly k tomu také velmi kritické výroky amerického politického vedení na adresu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, kterého by Američané nejraději vyměnili.
Poslední eskalace před nadcházejícími americkými prezidentskými volbami, kterou zahájil Bílý dům svým rozhodnutím nabídnout záchranné laso ruské ekonomice v podobě rozvolnění sankcí vůči ruskému energetickému sektoru a otevření cesty dodávkám zpracované ruské ropy, přitom ukazuje, v jak silné pozici se Američané vůči Ukrajině i evropským spojencům nacházejí. Donald Trump se totiž v klíčových momentech nebojí nejen aktivně hájit své zájmy, ale také svou politiku doprovázet řadou nátlakových prostředků, a to i vůči nejbližším spojencům. Tradiční americký spojenec v Evropě, Dánsko, by o tom mohl vyprávět.
Geopolitický kontext poslední eskalace
Administrativa Donalda Trumpa se svými posledními kroky do značné míry snaží reagovat na pokles domácí popularity před klíčovými volbami v polovině prezidentského mandátu, takzvanými midterms. V nich republikáni podle současných průzkumů výrazně ztrácejí přinejmenším v jedné ze dvou komor amerického Kongresu. Důvodem poklesu domácí podpory přitom není ani tak postoj k Rusku a Ukrajině, jako spíše Trumpem rozpoutaná válka proti Íránu, která rozkolísala světové ceny energetických komodit.
Půdorys uvažování americké administrativy však zřejmě přesahuje krátkodobý volební horizont. Její kroky se totiž týkají také jednoho z dlouhodobě palčivých problémů americké zahraniční a bezpečnostní politiky: pokračující ruské války proti Ukrajině, jejíž ukončení Trump slíbil. Opět se přitom vracíme k tomu, že jedinou cestu, kterou se USA snaží prosadit, je skrze nátlak na ukrajinského spojence, jenž se nachází v citelně zranitelnější pozici.
Opakuje se tak situace, kdy o klíčových otázkách evropské bezpečnosti a samotné existence Ukrajiny rozhodují Spojené státy po boku Ruska, nově možná i Číny, a to zcela bez účasti Evropanů. S podobným přístupem jsme se setkali již dříve v souvislosti s americkými návrhy, které do značné míry vycházely vstříc Rusku. Totéž platí i pro čínské návrhy pracující s myšlenkou příměří, jež by Rusku vyhovovalo. Čínský komunistický režim s Ruskem ostatně geopoliticky i ideologicky souzní i v řadě dalších otázek.
Rusové pak využívají nového kontextu a oteplení vztahů s USA jako příležitosti přepsat současnou situaci ve svůj prospěch. Díky nedávným ústupkům americké strany se cítí v silnější pozici a mohou se soustředit na jednání přímo se Spojenými státy, aniž by se museli řídit očekáváními Ukrajiny či evropských zemí. S Washingtonem se chtějí co nejrychleji dohodnout napřímo, přes hlavy Evropanů. Dobře si totiž uvědomují, jak proměnlivý je Trumpův přístup ke světové politice, a vidí v něm příležitost dosáhnout co nejrychlejšího ukončení rusko-ukrajinské války za podmínek výhodných pro Rusko.
Proto v posledních dnech tolik rezonuje návrh ruského prezidenta Vladimira Putina uspořádat trojstranné setkání Ruska, USA a Číny, na němž by se mělo o dalším vývoji rozhodnout. V minulých dnech se přitom znovu hovořilo také o pokračování trojstranných jednání Ruska, Ukrajiny a USA v Saúdské Arábii.
Co očekávat do budoucna
V tomto kontextu je důležité sledovat především americkou reakci a případné signály podpory tohoto formátu vyjednávání, zejména pokud by se skutečně měl týkat snahy prosadit mír na Ukrajině, byť třeba jen předstírané.
V tuto chvíli není totiž úplně zřejmé, zda byl ruský návrh předjednán přímo s čínskou stranou. V každém případě však notně zvýšil sázky oproti původnímu rusko-americkému formátu jednání, jehož příkladem bylo setkání v Anchorage na Aljašce. To přineslo jen velmi omezený posun v bilaterálních vztazích, a to navzdory ruské rétorice.
Případná účast Číny by totiž zvýšila význam dalšího setkání USA a Ruska, přinejmenším v očích americké strany. Potenciální dohoda o Ukrajině by totiž měla dalšího garanta, navíc v podobě jedné z globálních velmocí a nejvýraznějšího amerického rivala.
Z podobného vyjednávání by však nejvíce těžila především ruská strana. Posílila by tím legitimitu svých požadavků, upozadila ukrajinskou perspektivu i širší evropské vidění světa a současných problémů a zároveň znovu potvrdila „speciální vztahy“ mezi USA a Ruskem. Kreml tuto představu obratně využíval v posledním roce, když hovořil o takzvaném duchu Anchorage a snaze vycházet si v rusko-amerických vztazích co nejvíce vstříc.
Naopak Trumpovy Spojené státy by v konečném důsledku ztrácely, zejména pokud jde o důvěru evropských spojenců. Ti by se tímto způsobem mohli definitivně vydat vlastní cestou a dále omezovat svou závislost na USA, zároveň by se prohloubila jejich nedůvěra vůči Trumpově administrativě. Tlak na Ukrajinu, která využívá všech dostupných prostředků — včetně otevřeného mezinárodního mediálního prostoru —, se navíc zásadně promítá i do americké vnitřní politiky. Ta na jakékoli sbližování s Putinovým režimem reaguje velmi citlivě.
Vztahy mezi Ukrajinou a USA jsou v každém případě klíčové s ohledem na několik typů závislosti v bezpečnostní oblasti, které nedokážou kompenzovat ani další evropské země. Nejde přitom jen o satelitní signál a zpravodajské informace, ale také o další zbraňové systémy, především protiraketové systémy Patriot a střely do nich, jejichž technologickým zázemím disponují právě Američané. I v tomto kontextu někteří analytici otevřeně hodnotí kritický postoj Ukrajinců vůči Trumpovi jako riskantní.
Pro nás v Evropě by však současná situace měla být další významnou lekcí o potřebě postavit se na vlastní nohy a postupně se emancipovat od USA v oblasti těchto klíčových technologií. To neznamená nutně Američany ze dne na den odříznout od všech procesů a struktur, ale postupně vytvářet alternativy a vlastní řešení, zejména v oblasti satelitních systémů a protiraketové obrany. Evropa by tak mohla v budoucnu snížit svou závislost na amerických vojenských kapacitách a zároveň posílit schopnost dlouhodobě zajišťovat bezpečnostní podporu Ukrajině.